Hlavní obsah

Vietnam mezi Němci a Čechy

Právo, Radmila Hrdinová

Když tvůrci kolektivu Rimini Protokoll hledali na objednávku Pražského divadelního festivalu německého jazyka a Zipp – českoněmeckých kulturních projektů téma společné pro českou i německou stranu, narazili na „Hraniční zemi – Vung bien gió’i“, kterou představuje početná vietnamská komunita na obou stranách hranice. Vznikla inscenace o životě a integraci vietnamské komunity do před- i polistopadové německé společnosti.

Článek

Je to především rozsáhlá rešerše do životů sedmi Vietnamek a Vietnamců a bývalého východoněmeckého pohraničníka a „vychovatele vietnamských dělníků“. Rimini Protokoll pracuje metodou, kterou čeští diváci znají z inscenací Mnemopark a Karel Marx: Kapitál, první díl a která využívá autentických osob – neherců vyprávějících své životní osudy. Vzniká tak specifická „realityshow“, poskytující ojedinělý, ale i problematický zážitek.

Ojedinělý tím, že autentické osudy jsou velmi působivým materiálem. Sedm aktérů vypráví o zkušenostech s vietnamskou válkou, odtržení od rodičů, bombardování cestou do školy, o příchodu do tehdejší NDR, začlenění do továren, o rafinovaném způsobu, jímž při posílání beden se spotřebním zbožím svým rodinám do Vietnamu oklamávali celní strážce, o tom, co do jejich života přinesla změna v listopadu 1989, o vietnamských tržnicích a manikérských studiích…

Bizarním protipólem k jejich kontrapunktickému mnoho hlasu je sólo jejich dnes osmdesátiletého „vychovatele“ Karl-Heinze Katherta. Jednotlivé osudy nemohou nezaujmout, natolik jsou bizarní, kruté i úsměvné, sdělované s dokumentární věcností i terapeutickou snahou vypořádat se poprvé a to hned veřejně s vlastním životem.

Socialistická minulost na úkor přítomnosti

Problematičtější je samotný tvar, který se většinou drží v mezích lineárního vyprávění. Tam, kde se inscenace pokouší o divadelní tvar, naráží na neherectví svých protagonistů. Naivita amatérských scének je sice součástí půvabu inscenace, ale žádnou další kvalitu nepřináší.

Celek vyvolává dojem, že autoři propadli až příliš kouzlu svých protagonistů a inscenaci výrazněji dramaturgicky nesměřovali.

Za největší manko jejich práce pokládám to, že se zabývá daleko více socialistickou minulostí než přítomností a že se téměř úplně vyhýbá horkým tématům současnosti včetně existující xenofobie německé i české společnosti vůči vietnamské komunitě. Pro poznání našich vietnamských sousedů udělala inscenace mnoho, ale bez zaznamenání této druhé stránky mince je její obraz nutně a nepatřičně zkreslený.

Související témata:

Výběr článků

Načítám