Hlavní obsah

Vetřelec navěky zakletý v Krajině penisů

Jako by výstava švýcarského výtvarníka Hanse Ruediho Gigera (1940–2014) nebyla kontroverzní už sama o sobě. Pořádá ji Alšova jihočeská galerie v zámecké jízdárně zámku Hluboká nad Vltavou, jmenuje se Metamorphosis a trvá do 19. listopadu.

Foto: Jan Šída, Právo
Článek

Když přicházíte ke vchodu galerie, narazíte v oranžerii na několik soch. Tři z nich, Rozsévač, Bohyně Afrodíté (Venuše) a Veslař, jsou zajímavé svým původem. Pocházejí ze soukromé sbírky Adolfa Hitlera. Je to nechtěná, ale dokonalá overtura k tomu, co přijde. Vítejte v halucinogenní říši temného pána a mistra hororových snů HR Gigera.

Expozice je pojatá tak, aby návštěvníka okamžitě vtáhla do děje. Hned v prvním sále jsou vystaveny černobílé syrové portréty lebek se „živýma očima“ (Fotomontáž lebky, 1960). Člověk má pocit, jako by ho někdo neustále sledoval. Tento dojem vygraduje sedm masek pověšených na zdi, které připomínají podobizny pohanských bohů.

Gigerovy práce bývají často spojovány se surrealismem. To je ovšem jen jeden z inspiračních zdrojů tohoto vizuálního alchymisty. Fundamentální vliv tkví u prastarých egyptských, aztéckých a asyrských nástěnných reliéfů a maleb.

Nejblíže jim jsou akryl a tušová kresba Smrtící stroj či Asuán. Propletené lidské údy, ženská těla, fragmenty mechanických zařízení a tváře démonů vytvářejí fantaskní mapy dávno pohřbených civilizací.

K dalším výtvarným zdrojům patří expresionismus (některá díla evokují film Metropolis režiséra Fritze Langa), symbolismus Féliciena Ropse, secese Muchy či Dorého, moderní komiks, estetika heavymetalových kapel či design počítačových her. Tohle všechno míchá Giger do zvláštního amalgámu a proměňuje v naprosto neopakovatelný vizuální rukopis.

Jeden z následujících sálů připomíná egyptskou pohřební komoru. V pošmourném šerosvitu se zlatavým nádechem jsou po stěnách rozvěšeny akrylové a sítotiskové obrazy. Jedním z nich je proslulé dílo Krajina XX (1973), známé také jako Krajina penisů.

Foto: Jan Šída , Právo

Práce Hanse Ruediho Gigera - Otisk hlavy Debbie Harry

Nesnesitelná lehkost smrti

Tento kontroverzní obraz se stylizovanými pohlavními orgány při kopulaci nejvíce proslavila americká punková kapela Dead Kennedys, která jej použila na obal svého alba Frankenchrist z roku 1985. Reakce na sebe nedala dlouho čekat a kapela čelila soudní žalobě za propagaci obscenity či pornografie.

Za obscenitu a pornografii byl často kritizován i Giger. Také za nemístnou propagaci kultu smrti nebo primitivní misogynství. Tohle všechno však autor využíval coby metafory, kterými chtěl poukázat na nebezpečí, jež na jedince číhá v postmoderní přetechnizované společnosti a může ji definitivně zničit. Ovšem metafory, jak napsal Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí, jsou nebezpečná věc a není radno si s nimi hrát.

Minimálně protože je leckdo nemusí pochopit (a vidí v nich určitou dehonestaci). A tak může být výtvarník nařčen z despektu k ženskému tělu i duši a degradování žen do rolí submisivních kořistí samčích šovinistů (totéž potkávalo mimochodem i Kunderu).

Jistě, Otisk hlavy Debbie Harry (1981), zpěvačky skupiny Blondie, připomínající posmrtnou masku k takovému prvoplánovému výkladu svádí. Ale když jsme konfrontováni s děsivou hmotou skulptury z polyesteru a kovu Necronom (Alien III) z roku 2005, vyznívá vše jinak. Najednou stojíme proti monstru z filmu Vetřelec (na jeho designu se Giger podílel), které má ladné ženské tělo, ale také ostré drápy, nebezpečné tesáky a bodec na konci ocasu. Krása je nebezpečná a přízrak smrti může být do jisté míry pro někoho sexy.

Zvětšenina sochy jako stříbrný stojan

Proto Giger jedno ze svých raných děl nazval Eros a Thanatos (řečtí bohové lásky a smrti). I další jeho ženy nelze rozhodně chápat coby podřadné, či dokonce podřízené bytosti. Taková je i bronzová skulptura Miniatura-Núbijská královna (2002), hrdá, elegantně ladná, ale i nepřístupná a nebezpečná.

Vedle stojí stříbrný stojan na mikrofon The Bitch, jenž je zvětšeninou bronzové sochy. Byl vytvořen pro zpěváka americké rockové skupiny Korn Jonathana Davise, jenž v úvodu velmi dobře zpracovaného katalogu nazval ve své stati umělce Temným vizionářem.

Na konci expozice je autorův obří černobílý portrét. Jeho oči se zkoumavě dívají a na rtech lze najít lehký úsměv. Jako kdyby nám chtěl říct, abychom nebrali vše, co jsme na výstavě viděli, úplně vážně a nevěřili tomu, že našemu světu vládnou stvůry Necronomikonu. Vždyť je to jen umění. Ale máme ho rádi.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Alšova jihočeská galerie

Související témata:
Hans Ruedi Giger
Alšova jihočeská galerie

Výběr článků

Načítám