Vesna: Předáváme autentický prožitek ze svého ženského světa

Kolem Vesny se toho momentálně děje dost. Povídaly o tom všechny její členky, tedy zpěvačka a autorka písniček Patricie, houslistka a vokalistka Bára, klávesistka Olesya a bubenice Markéta.

Patricie: Loni jsme se byly společně s Bárou na předávání Cen Anděl podívat. Když jsme tam stály a přihlížely ceremoniálu, říkala jsem si, že by bylo hezké, kdybychom na něm mohly být příští rok se svou kapelou. Vysnila jsem si to, o to víc mě těší, že jsme nominaci dostaly.

Musím přiznat, že jsem dny před vyhlášením nominací prožívala velmi intenzivně. Měla jsem naděje i pochybnosti, protože člověk nikdy neví, jak si jeho práce hudební branže všímá a cení. Věděly jsme jen, že jsme poctivě pracovaly a udělaly mnoho pro to, abychom si nominaci zasloužily.

Bára: Máme pomyslné schody, po kterých kráčíme vzhůru. Dáme si vždycky nějaký cíl a snažíme se ho zdolat. Loni jsme si řekly, že v listopadu uděláme velký koncert v pražském Obecním domě, a valná většina našich aktivit k němu směřovala. Nemyslely jsme na to, co bude potom, zajímal nás hlavně ten koncert.

Soustředění se na každý další krok nám dává klid a sebedůvěru. Vždy věříme, že ho zvládneme. Jakmile se to stane, teprve tehdy se dostavují pochybnosti. Vzpomínám si, že po koncertě v Obecním domě jsme si začaly klást otázku, jestli naše tvorba zajímá i jiné lidi než ty, kteří na vystoupení dorazili, jestli nás třeba znají i mimo Prahu a co vlastně bude dál.

Bára: Od doby, kdy působíme v aktuální sestavě, makáme na chodu naší skupiny všechny. Každá si našla své místo a jsme tím pádem velice flexibilní. Kapela ale musí mít tahouna a tím je Patricie.

Patricie: Bára a já jsme ve Vesně od začátku. Olesya a Markéta přišly později a skvěle k nám zapadly. Jsme kapela, ve které pracují všechny členky.

Pokud by ale došlo k situaci, kdy každý z nás bude mít na věc jiný názor a bude třeba ji rozhodnout, je to na mně. V tu chvíli budu mít hlavní slovo.

Patricie: Jsme kapela čtyř holek, z nichž každá je výrazná osobnost a každá je jiná. Snažíme se nebýt prvoplánové. Předáváme autentický prožitek ze svého ženského světa. Písničky jsou žensky zaměřené, mnohé jsou velmi intimní a emotivní.

V hudbě se vracíme ke kořenům. Zpočátku to bylo spojené s důrazem na folklorní prvky, aktuálně je to spíš návrat k přírodě a přirozenosti.

Pro mě osobně je Vesna i životní filozofie, nejenom hudba. Pomáhá mi nacházet životní rovnováhu.

Patricie: Folklor vznikal tak, že se lidé scházeli, bavili, hráli na nástroje, tancovali a zpívali. Takto narozené skladby se pak dědily z generace na generaci a mnohé přežily do dnešní doby. Dnes už mezi lidmi k takovým setkáním nedochází. Když se sejdou přehrávají si písně ze Spotify. Pokud je ale člověk folklorem inspirován, což je případ Vesny, skládá v jeho duchu. Nepředstavuju si, že se naše písně stanou folklorem. Byla bych ale ráda, kdyby si je lidé zpívali.

Naše tvorba se ovšem v budoucnu posune. K folkloru jsem se jako autorka postavila dostatečně jasně a cítím, že teď půjdu dál. Jsou nová témata, k nimž se budu chtít vyjadřovat.

Olesya: Mezi ruským a zdejším folklorem je poměrně velký rozdíl. Zatímco ten český je veselejší a optimističtější, ruský je více smutný. Moravský folklor k němu má o něco blíž, protože je ve srovnání s českým temnější.

Z hudebního hlediska je ale princip všech těch folklorů podobný. Podívejte se na ruskou literaturu. Je v ní mnohem víc smutku, ale také hloubky a emotivních prožitků než v té české. Také je v ní výrazný prvek hrdosti.

Markéta: Můj táta je jazzman a maminka, která pochází z Moravy, má zase blízko k folk loru. Když jsem byla malá, hrála jsem u ní ve folklorní kapele. Dávala v ní moravským písničkám modernější aranže a zvuk. Hudba, kterou vytváří Patricie pro Vesnu, mi tedy přirozeně sedí, nemusela jsem si na ni zvykat nebo se jí přizpůsobovat.

Patricie: Markéta hraje na kytaru a bicí. My od ní chtěly, aby hrála jenom na bicí, takže v tom se asi přece jenom trochu přizpůsobit musela.

Markéta: Nejprve jsem bubnovala v punkové kapele, ve které byli mými spoluhráči tři kluci. Nabádali mě, abych do bicích co nejvíce řezala, abych byla co nejagresivnější. Vzpomínám si, že jsem z toho byla docela zoufalá, protože jsem na takový styl hraní prostě neměla.

Další kapela, ve které jsem hrála, byla poprocková a požadavky na mou hru na bicí byly zase trochu jiné. Následovalo hraní v doprovodné skupině písničkářky Kateřiny Marie Tiché, v níž už mi způsob hraní, který se po mně vyžadoval, docela seděl.

Vesna je pro mě velká škola, musím se učit stále nové věci, ale styl hraní v ní mi vyhovuje. A myslím si, že i můj styl vyhovuje Vesně.

Patricie: Jsem ráda, že se na to ptáte, protože o krásném příběhu, který je za naším koncertním spojením s ní, jsme dosud nemluvily. Slyšela jsem ji poprvé ještě v době, kdy jsem studovala na Berklee. Upozornila mě na ni jedna spolužačka, a já si po zhlédnutí jejích videí na YouTubu říkala, že její tvorba je sice zvláštní, ale baví mě.

Víc jsem ji potom začala poslouchat v době, kdy jsem psala svou knížku. Do její hudby jsem se ponořila a postupně se mě zmocnila touha Auroru někdy potkat.

Na některých našich koncertech jsme spolupracovaly s taneční skupinou diVize. Díky tomu jsme se dozvěděly, že dvě tanečnice z té skupiny byly vybrány pro natáčení Aurořina videoklipu. Hlavní choreografka Zizoe mě s ní pak seznámila na festivalu Colours of Ostrava, kde mě za ní vzala do šatny. Aurora byla velmi příjemná a navrhla, abychom spolu někdy odehrály koncert.

Bára: Požádala nás o nějaké naše nahrávky a my pak celý večer chystaly úhlednou krabičku, do které jsme spolu s dalšími dárky vložily i své písničky na dřevěné flešce. Sehnala ji Markéta, která pro ni jela až někam na kraj Prahy. Balíček jsme Auroře poslaly po Zizou, která s ní stále spolupracuje.

Dlouho se nám potom neozývala, ale na Instagramu se objevila fotografie, na které je vidět, že naše věci, které jsme jí poslaly, má na klavíru. To nás uklidnilo.

Když pak byla na evropském turné, řekly jsme si s Patricií, že na ni pojedeme do Berlína, kde vystupovala loni na konci října. Po koncertě jsme šly do šatny za našimi kamarádkami z diVize a tam jsme se s Aurorou opět setkaly.

Byla zase hrozně fajn a rovnou manažerovi a producentovi řekla, že s ní budeme vystupovat ve Foru Karlín. Odjížděly jsme s tím, že se v lednu sejdeme na jednom pódiu v Praze.

Patricie: Jmenuje se také Pátá bohyně, jako naše první album, ale neprezentovala jsem ji v rámci svých kapelních aktivit. Pro některé fanoušky může být doplňkem a rozšířením naší hudby. Kniha žije vlastním životem. Na rozdíl od desky je více individuální a je spojená čistě se mnou.

Bára: Je obvyklé, že když kapela točí album, muzikanti už mnohdy uprostřed nahrávacího procesu myslí na to další. Nám se to stalo také.

Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsme měly v hlavě nový zvuk, který nás fascinoval, a chtěly jsme ho do písní rovnou použít. Nakonec jsme si ale řekly, že se budeme držet původního záměru a album nahrajeme tak, jak jsme si na začátku předsevzaly.

Patricie: Naše muzika je zápisem toho, co se ve mně jako autorce v daném čase odehrává. Když vznikaly písničky pro první album, byla jsem poněkud vykořeněná. Skončila jsem studium na univerzitě v zahranič í a přemýšlela, ve které zemi budu žít. Hodně jsem cestovala a hledala se.

Svůj domov jsem nakonec našla díky písničkám, které jsem začala skládat pro Vesnu. Je v nich refl exe mého života, všechny jeho bolesti i radosti.

Teď jsem v období, kdy jsem šťastná a dělám hudbu, které věřím. Žiju v rovnováze, a tak si myslím, že další etapa Vesny bude poznamenána větší lehkostí, jednoduchostí a radostí.