Článek
Pátek třináctého přinesl Veselým paničkám smůlu. I když dvě hodiny před začátkem ustal vytrvalý liják a modré nebe slibovalo klidný průběh představení, chvíli po začátku se déšť vrátil a s malými přestávkami vydržel až téměř do konce první poloviny.
Herce to ovšem nevyvedlo z míry, diváci se zahalili do pláštěnek a hrálo se vesele dál.
A opravdu vesele. Inscenace režírovaná Jenny Stephensovou pracuje s jednoduchou scénou obsluhovanou samotnými herci oblečenými v alžbětinsky důkladně ušitých kostýmech.
Vycházejí z melodické angličtiny
Herci i režie vycházejí především z melodické angličtiny pronášené zvučnými hlasy s perfektní deklamací a zpěvavou kadencí.
V originále si lze vychutnat velštinou zpotvořenou angličtinu pátera Evanse i francouzštinou proložené výlevy doktora Caiuse, pro něž se v českém překladu vždy tak obtížně hledá vhodný ekvivalent.
Herci i režisérka důvěřují textu, nesnaží se své postavy ani Shakespearův libozvučný jazyk vylepšovat extemporováním či přehnaným špílcováním. Hrají komedii a hrají ji srdečně a s chutí. Usilují o neustálý, ale nepodbízivý kontakt s hledištěm.
Falstaff jako eroticky mlsný kocour i bodrý muž
A publikum (většinou anglicky mluvící) odměňovalo smíchem jak herecké výkony, tak i dvojsmysly a slovní hříčky, jimiž text oplývá. Přístup, který inscenátoři zvolili, jednoduchosti Veselých paniček docela slušel. Alexander Delamere hrál Falstaffa jako eroticky mlsného kocoura i bodrého muže, který si umí užívat života a nezkruší ho ani zkrocení jeho mužské ješitnosti pod Hernovým dubem.
A tak se na samotný závěr musí logicky rozeznít jeho hurónský smích, zaklenující komedii smírným gestem. Byl to příjemný večer odměněný bouřlivým potleskem a voláním „bravo“.
Celkové hodnocení: 80 %
William Shakespeare: Veselé paničky windsorské
Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, GB Theatre Company, 13. srpna 2010