Článek
Připravovali jste po dvanácti letech existence album s ambicí něco ve vaší dosud striktně taneční hudbě změnit?
Jakšlová: Ne tak úplně. Samozřejmě se snažíme posouvat hudbu dál a dělat ji pokaždé líp, ale v podstatě se veškeré změny v naší tvorbě dějí přirozeně a náš vývoj si je jednoduše žádá.
Fider: Člověk roste, stárne, vnímá život jinak, než ho vnímal před lety, a přirozeně se snaží dělat hudbu dospěleji. Na nahrávání některých písniček na nové desce jsme tentokrát například použili živé nástroje, což jsme – až na výjimku v písničkách Ztracená bloudím z roku 2010 a Hey Boy z roku 2011 – dosud neudělali.
Je zajímavé, že spousta lidí si u Hey Boy myslí, že dechy v ní jsou sampl. My ale ve studiu skutečně měli živou dechovou sekci, která ten motiv nahrála. Tehdy se nám to zalíbilo. Fúze elektronické muziky a živých nástrojů funguje výborně. Hudbu Verony to posunulo.
Proč jste s živými nástroji nepracovali dříve? To přece není otázka trendu.
Fider: Nebyl na to správný čas. Hudba, kterou jsme před aktuální deskou dělali, byla ryze elektronická. Taneční scéna si ji tak vyžadovala a my neměli potřebu to měnit.
Jakšlová: Nesouvisí to s vývojem scény, ale spíš s vývojem nás jako muzikantů a lidí. Prvních devět deset let jsme jezdili hrát na diskotéky a do klubů.
V posledních třech už je to ale jiné. Vystupujeme i na venkovních akcích, na které chodí děti nebo senioři, a my tím pádem nevytváříme skandovací klubovou atmosféru. Ruku v ruce s tím jsme muziku zjemnili a více se soustředíme na skládání písniček, které je možné hrát kdekoli.
Vstupujete tedy do popových vod?
Jakšlová: Přesně tak, míříme do mainstreamu. Máme v hudbě pořád hodně elektroniky, zachováváme jí taneční ráz, protože nás to charakterizuje. Před čtyřmi lety jsme se ale rozhodli, že budeme tvořit jinak, trochu popověji.
Fider: Před dvanácti lety, kdy jsme začínali, se pohlíželo na taneční muziku skrz prsty. Když si dnes pustíte mainstreamové rádio, z devětadevadesáti procent uslyšíte právě taneční hudbu. Stala se popem. Současné taneční skladby bych ale dělat nechtěl. Nelíbí se mi. Chybí mi v nich emoce, anebo jsem na ně už moc starý. Proto jdeme k popu, v něm ještě emoce jsou.
Změnilo to vaše ambice?
Fider: Český pop vypadá jinak než to, co děláme my. Na naší nové desce máme rádi písničku Nobody Cares. Přesně tak si představujeme moderní pop, víme však současně, že ji rádia nebudou nikdy hrát.
Je to pro ně moc velká deprese, ačkoli pro nás je to citlivá a emotivní píseň. Nebudeme se ale podbízet vkusu rádií. Nechceme prezentovat písničky, za které bychom se styděli.
Jakšlová: V některých skladbách na albu jsme přesto udělali několik kompromisů, aby o nich rádia alespoň uvažovala. Pro kapelu je důležité, aby se její písně hrály.
Proč na novém albu zpíváte česky i anglicky?
Jakšlová: Album Meziprostor je napůl české a napůl anglické, protože některé skladby zněly lépe v angličtině, takže jsme jejich českou verzi ani nedělali.
Jinak jsme jako Verona začínali v češtině, ale po čtyřech letech existence jsme napsali italskou skladbu Girotondo, kterou jsme chtěli trochu šokovat. Na to konto se nám ozvala vydavatelství ze zahraničí a přesvědčila nás, že pokud chceme do světa, je potřeba vydávat singly v angličtině.
Začali jsme tedy psát anglické texty, ale tím pádem jsme se vzdálili českému trhu. Spousta lidí například dodnes neví, že písničku Hey Boy zpíváme my. A nebylo tady o nás v té době moc slyšet, což nás mrzelo. Po letech, kdy jsme cestovali a věnovali se především anglickým singlům, jsme se tedy vrátili a rozhodli se psát skladby opět také česky. Pro zahraniční trh ovšem zůstává angličtina.