Článek
Jeho Marie Oblizová, půvabná mladá žena milující svého básníka Ireneje Vávru, má totiž jasno. "Budu snídat verš, obědvat verš, večeřet celou sbírku," říká si odhodlaně při placení obvyklé dávky vybraného vína, které její manžel denně vypije. Aby mohl "tvořit".
"Když mi zakručí v žaludku, vždyť konec konců zjitřuje mozek, přehluším to sonetem," říká si dál. "Budu-li mít na krajíčku pláč, popláču si v rondelu. A když budu v posteli toužit po něčem roztomilém, ukojím to zpěvem rotrouenge," dodává odhodlaně. Poslední výraz (umíš-li francouzsky, vyslov třeba rotruánž) je nejen forma starofrancouzské básně, ale dnes je spíš vnímán jako žánr trubadúrské písně. Autor tak dává najevo, že jeho Marie je překladatelka z francouzštiny.
Nabídka manželství v přepychu
Ovšem v malé firmě Romana Dedery, vydávajícího pokyny současně s probíhajícím hovorem s mobilem na uchu, takže zaměstnanci musejí sami oddělit, co patří jim, co obchodním partnerům či šéfově rodině. Tedy Marie překládá návody k použití nejrůznějších nástrojů, s nimiž Dedera obchoduje.
Do jasně se formujícího domečku lásky však vstoupí úspěšný podnikatel, pravda, maličko už starší, o to ale zkušenější vdovec František Strnad, s jednoznačnou nabídkou: manželství v přepychu.
A tady vlastně Vernerův humoristický román začíná. Možno ho vřele doporučit všem, kdo se chtějí zasmát. Před pěti lety nabídl politickou satiru Kumprechtova broučkiáda o "Kocourkově" českého parlamentu, a nutno říci, že překvapivě dobrou, vezmeme-li v úvahu, že téma i dané charaktery politických lídrů mnoho volnosti nenabídly.
Verner si dnes jako autor zjevně užívá v případě Marie stejně, jako když popisuje předsvatební návštěvu rodiny Vávrových či Oblizových. Ono vyjde nastejno, uvítá-li vás budoucí tchán matematickými hádankami, na které je rodina zvyklá bystře odpovídat, nebo se před druhým tchánem musejí zamykat sekyrka a pila, protože řeže, jakmile spatří kousek dřeva. Památnou lípu, pod níž usedl J. V. Sládek, nebo kuchyňskou linku, protože manželka musí na chvilku odejít za nákupem.
Verner dbá zákona žánru, který v případě humoristického románu nemůže být jen "k smíchu", takže přijdou okamžiky, kdy čtenáře zamrazí. Ocení však jeho upřímnost, se kterou hledí na hledání manželského partnera i na život rodinný. A jestliže se chce hlavně smát, díky za to. Nakonec jako politický komentátor našeho listu k tomu mnoho příležitosti nemá.
Pavel Verner: Jak nezabít manžela
MozART Praha, 293 stran