Ve společnosti Arnošta Lustiga zněl smích

Lustig patří k nejvýznamnějším a světově nejproslulejším českým spisovatelům. Jako autor prozaických děl z masové vraždy židovského národa za 2. světové války dokázal podat obecný příběh ponižovaného lidství, které si může udržet důstojnost v prostředí i v situaci, kde člověka nečeká nic než porážka a smrt.

Ačkoli psal spíše smutné příběhy, vždy v nich byla obsažena naděje, příslib radosti ze života, kterou ve svém občanském životě dával najevo do posledních chvil. Se zákeřnou nemocí se pral od jara 2006. Nespočetněkrát absolvoval chemoterapii a několikrát ozařování, přesto se dokázal těšit ze své rodiny, dvou dětí a sedmi vnoučat, dodávat dobrou náladu každému, s nímž se kdy sešel. V jeho společnosti zněl vždy smích.

Rodák z pražské Libně, kde se narodil 21. prosince 1926, patřil ke generaci českých prozaiků, jako byli jeho přátelé Milan Kundera, Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal, Josef Nesvadba a další, kteří dokázali svými příběhy oslovit celý svět. On přidal osobitou zkušenost.

„Přežil jsem, protože za mě zabili někoho jiného,“ říkal o zážitcích z koncentračních táborů Osvětim a Buchenwald. Putoval tam ze židovského ghetta Terezín, kam byl transportován jako patnáctiletý v listopadu 1942 s matkou a sestrou. Otec, jehož v Osvětimi poslal dr. Mengele rovnou do plynu, za nimi musel přijet později. Ve městě pro šest tisíc obyvatel, kam nacisté nahnali na šedesát tisíc Židů z celé Evropy, se setkal s bratry Oty Pavla, spolu s Ludvíkem Aškenazym svého největšího kamaráda.

Na jeho tvorbu i pohled na svět měl vliv reportérský pobyt v Izraeli v letech 1948 a 1949. Nakonec se tam v červenci 1949 oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí izraelské armády, která se tam dostala s československou židovskou brigádou cvičenou na našem území. Odtud posílal první povídky a reportáže. „Nechat se zabít i za cenu, že zabiju toho, kdo chce zabít mě. Je to jediná jistota, o kterou se lze opřít,“ říkal a psal.

Literatura se mu stala celoživotním posláním proto, aby zachoval vzpomínku na všechny, kdo byli zvěrsky zabiti během 2. světové války. Když se vrátil z koncentračních táborů, nikdo mu nevěřil, že něco takového bylo možné. Proto začal psát.

Už jeho první soubory povídek Noc a naděje a Démanty noci (1958) ukázaly, že se objevil originální autor. I přes železnou oponu se dostaly počátkem 60. let k anglicky, španělsky a německy mluvícímu publiku. Podle nich i dalších próz vznikly filmy Transport z ráje (1962, Zbyněk Brynych), Démanty noci (1964, Jan Němec), Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1965) i Dita Saxová (1967, oboje Antonín Moskalyk).

O svém pohnutém až dobrodružném životě vypověděl mimo jiné v knize-rozhovoru 3x18, Portréty a postřehy (2002), naposledy pak v knize s Karlem Hvížďalou Tachles, Lustig.

Po srpnu 1968 zůstal s rodinou v exilu, doma byl odsouzen ke třem a půl roku za opuštění republiky a ke ztrátě majetku. Od roku 1972 působil ve Washingtonu jako profesor tvůrčího psaní a dějin filmu 2. světové války.

Do Prahy se vrátil hned v prosinci 1989 s redaktory časopisu Life. Učil do vysokého věku a pomáhal spolupráci Univerzity Karlovy a amerických vysokých škol. V roce 1995 se stal šéfredaktorem Playboye. „Jednali se mnou totiž jako s Aloisem Jiráskem,“ vysvětloval. Patřil k těm, kdo dokázali mluvit o své poválečné příslušnosti ke komunistické straně. „Největší naděje a nejhlubší zklamání,“ řekl agentu FBI počátkem 70. let při žádosti o občanství USA.

Po válečné zkušenosti viděl v naději rasové a sociální rovnosti splnění svých snů. Dokázal přiznat, že hlasoval na schůzi pro smrt Milady Horákové i že mu tato statečná žena vstoupila do života tak významně, že nikdy už nerozhodoval o lidech, o nichž nic nevěděl.

Lustig se dostal do nominace na Pulitzerovu i Nobelovu cenu. Byl členem Akademie literatury české. V roce 1996 získal Cenu Karla Čapka Českého centra PEN klubu, v roce 2004 Cenu Americké akademie umění a písemnictví udělovanou ročně osmi lidem.

V roce 2008 převzal v Praze Cenu Franze Kafky. Anglický překlad jeho románu Krásné zelené oči se v roce 2003 stal v Londýně bestsellerem, za měsíc duben se ho prodalo 40 tisíc výtisků! Lustigovo dílo patří ke světovému literárnímu dědictví.

Seděli jsme v restauraci v Terezíně, kde měl Lustig zanedlouho otevřít novou expozici muzea, která věrohodně zachovává, jak vypadaly místnosti přeplněné až do stropu palandami, aby se do ghetta pro šest tisíc lidí vešlo desetkrát tolik židovských vězňů z celé Evropy.

Před chvílí mi ukázal okno „svého“ domova chlapců L 218, ve kterém strávil dva roky. „Dáš si ještě jeden guláš, musíš sníst aspoň dva,“ přemlouval mě, popravdě spíš přátelsky rozkazoval a už volal číšníka, aby splnil jeho přání. Sám se s potěšením díval. „Víš, jíst tady báječnej guláš, na místě, kde jsme často neměli k jídlu skoro nic, je neskutečnej pocit. Za okny přitom vidím ty jejich šedozelené uniformy SS a já si přitom s tebou dávám pořádnou porci masa! Tamhle v pavilónu hraje Ghetto swingers jazzovou muziku, jinak byla v protektorátu zakázaná jako dekadentní, ale tady ji povolili. Kolem chodí lidi, kteří mezi námi už dávno nejsou, a já se na to všechno znovu dívám.“

Radost ze setkání s přáteli, chutné jídlo, dobrá nálada kořeněná anekdotami pro něho znamenaly potvrzené vítězství nad těmi, kdo usilovali vyhubit nejen jeho národ. Miloval tatínka, jehož poslal v Osvětimi do komína sám dr. Mengele. Často opakoval, že maminka považovala to, že přežila Hitlera, za největší vítězství svého života.

Měl jsem štěstí, že mi před více než patnácti lety nabídl, jestli bych s ním nenapsal knihu rozhovorů – o zkušenostech, o literatuře, o názorech. Dělali jsme ji skoro pět let, vyšla s názvem 3x18, Portréty a postřehy. Mohl jsem se od té doby dotýkat jeho srdce, v němž byla láska pro celou jeho rodinu. Narození každého nového dítěte bylo potvrzením porážky těch, kdo ho chtěli zabít.

„Nejdůležitější je zkušenost, která ti dává sílu říct: Ne, tohle dělat nebudu, s vámi nepůjdu, pro tohle ruku nezvednu, tohle nepodepíšu, protože vím, kam to vedlo.“

Tak zněla jeho ponaučení a netýkala se jen 2. světové války.