Článek
Jak jste se v Lyonu k Hrabalovi a k Hlučné samotě dostal?
Moje přítelkyně Valérie byla v Praze a četla francouzské vydání Příliš hlučné samoty. Pak mi o ní řekla, a když jsem si knížku sám přečetl, do Hrabala jsem se zamiloval. Neměl jsem zrovna ani floka a v novinách jsem našel inzerát, že nějaká malá státní tiskárna v Lyonu přijme dělníka. Šel jsem tam pracovat. Na jednom stroji se tiskly tiskopisy pro nezaměstnané, na druhém kursy pro obchodní komoru, ve kterých se učilo, jak psychologicky využít slabostí lidí, aby se na nich dalo vydělat. Tam jsem jsem si vlastně dělal casting, hledal jsem lidské typy, které by odpovídaly Hrabalovým postavám.
A našel jste je? Haňťu?
Ano. Jmenoval se Gérad Bariquant. Když jsem se tam byl podívat naposledy, bydlel v přívěsu na dvoře tiskárny. Z dvanácti lidí tam zůstali tři, ostatní už jsou v penzi, a tiskárna se zavírá, protože to, co se tam tisklo, se teď tiskne v zahraničí, protože je to levnější.
Jak dlouho jste v té tiskárně pracoval?
Dva roky. Odešel jsem v roce 2001, ale skoro od začátku, co jsem tam byl, jsme už pracovali na knize. Nejdřív jsme ale udělali v Lyonu a pak ještě v dalších městech výstavu Haňťův pokoj.
Haňťa, jak ho nakreslil Ambre ve vaší hrabalovské variaci, připomíná Philippa Noireta z filmového přepisu Příliš hlučné samoty, který v polovině 90. let natočila ve francouzsko-české koprodukci režisérka Věra Caisová. Film byl také jednou z inspirací?
Ne. Jenom jsme věděli z internetu, že existuje, ale neviděli jsme ho.
Je o knížku zájem? Prodává se?
Dva tisíce výtisků se prodalo během pěti měsíců. Pro nakladatele to byl obchodní úspěch.
Pro vás ne?
Aby knížka vyšla, nemohli jsme žádat honorář.
Kdo nebo co je pro vás Haňťa?
Pro mě Haňťa není postava nebo osoba, ale idea něčeho zastaralého, co by však pořád ještě mohlo sloužit, něčeho, co má velkou cenu, ale nikdo už o to nestojí. Krása vyhozená do popelnice.