Vasilův Rubáš: Zkušebnu máme v atomovém krytu

Kdysi se seznámili v jedné pražské žižkovské hospodě, kam se pravidelně v úterý chodilo koukat na Simpsony. Když poté chodili domů, jamovali v blízkém tunelu nebo na Vítkově. „A tak nějak nám to zůstalo,“ shodují se.

Sedmnáctého ledna jejich kapelu čeká velký koncert v pražském Paláci Akropolis. „Těšíme se,“ smějí se velmi bezprostředně. Právě uvolněnost, hraní si se slovy i hudbou patří k jejich poznávacím znamením. V repertoáru mají zhruba čtyřicet písniček.

Petr Rubáš (P.R.): Jinak bychom to nedělali.

Filip Novák (F.N.): Vždycky zkusíme, co bude fungovat a co ne. Když se nějaký vtip ujme, opakujeme ho do té doby, než nás začne úplně otravovat. Musíme pak najít něco jiného, co taky zabere. No a je to dost těžký. Dobrý vtip je prostě dobrý vtip a na nově příchozí, lidi, co si nás jdou poslechnout poprvé, obvykle spolehlivě funguje.

F. N.: Ti to mají blbý, no. (smích) My jinak při nich lehce improvizujeme, náš koncert je takový stand-up. Snažíme se nenudit.

P. R.: Hlavně máme to štěstí, že už nehrajeme jen pro své známé. A máme-li takzvaný akviziční koncert, tedy před novým publikem, tak ty staré fóry nasazujeme. Jsou osvědčené, fungují. Nechceme o ně nikoho připravit. (smích)

F. N.: Málo! Já jsem si stěžoval, že od nového roku do toho musíme víc šlápnout, že mám pocit, že se flákáme. V minulých letech jsme měli v průměru o dvacet koncertů ročně víc.

P. R.: Filip je nadšenec, ale neřekl vám, že jsme zvolnili – na čas – z rodinných důvodů. Kapelu tvoří víc lidí než my dva, třeba zvukař. Máme teď doma malé děti, ženy a tyhle všechny osoby mají také svá práva na náš volný čas. Musíme se starat.

F. N.: Já jsem programátor.

P. R.: Já dělám v on-line reklamní agentuře a ještě mám takový podnik, který propaguje malé vinaře, což je taky můj koníček. Děláme degustace v atomovém krytu.

P. R.: V atomovém krytu. Mám tam i sklad vína.

F. N.: A my tam máme taky hudební zkušebnu.

P. R.: Je to v pražských Holešovicích, v Dělnické ulici. Přímo pod jedním barákem. Ten dům postavili v roce 1963 a podmínkou jeho výstavby byl právě atomový kryt. Nikdy se nevyužíval a já jsem si ho v posledních letech pronajal. Jinak zkombinovat zkušebnu s vinotékou není vůbec špatný nápad. Mnohokrát se osvědčil. (smích)

P. R.: Vůbec. Když zavřete ty troje plechové dveře, tak barák neslyší nic.

F. N.: Tím betonem se tam vážně nešetřilo. Je to takový betonový monolit. Poctivý. Nešizený. Důkladný. Mezi ostatními cihlovými domy v okolí dost vyniká.

F. N.: Říkejme tomu časově náročná zábava.

P. R.: Pro mě je to ventil.

P. R.: Já tedy doufám, že někdo přijde. Zatím vždycky někdo dorazil. (smích)

F. N.: Já taky doufám. Od listopadu tuhle informaci šíříme do světa.

F. N.: Xavi je slavnější. Bez debat. Takže já na své ego kašlu. On má za sebou řadu alb, je prostě dobrej. Až mi přijde, že v záplavě nových písničkářů je trošku zneuznanej. Tak nevím, jestli jeho ego netrpí... Dělá výbornou hudbu, zaslouží si být mnohem slavnější, než je. I když on to možná moc neřeší, má rád tu svou image založenou na pocitech: já vás, lidi, nemám rád.

P. R.: Moje ego naopak přímo plesá, že si může zahrát s Xavim. Hráli jsme napříč republikou: v Brně, Plzni, v Praze, Pelhřimově a v Chrudimi. Bylo to náročné zejména pro naše játra. Xavi je na svůj věk poměrně vitální, my ho skoro nestíháme.

F. N.: Hrajeme víceméně to, co vždycky. Naše písničky.

P. R.: Hrajeme set, který máme nabušenej. Říkáme mu festivalový. Zazní v něm naše největší hity: Hipsterský byt, Lvice, Nadstandard...

F. N.: Vždycky záleží, kolik dostaneme času. Někdy je to i hodina a půl. Takže to je vlastně náš obvyklý koncert.

P. R.: Snažíme se přizpůsobovat prostředí, v němž hrajeme. Lidem, co tam jsou. V menším klubu, v divadelním prostoru vypadají naše písničky jinak než ve velkých prostorách.

P. R.: Vzpomínám na jeden koncert v karlovarském divadle. Bylo po festivalové sezoně, která je naopak spojená s těmi velkými pódii, a my jsme stáli v komorní, krásné prostoře, kde jsme mohli hrát i mikrovýrazy, dovolili jsme si používat ticho. Nemuseli jsme písničky nijak vyřvávat, aby nás lidi slyšeli, což bylo úžasné.

F. N.: Byl to náš vůbec první koncert ve Varech. A já byl hlavně nadšený, že na něj přišlo poměrně dost lidí. Máme zkušenost, že – když se takhle osvědčíme –, oni si na nás zvyknou, přijde jich příště víc.

F. N.: Začali jsme někdy v roce 2003. Hráli jsme pro kamarády...

P. R.: A takhle jsme želvím tempem hráli jeden koncert za rok. Pak jsme se hecli, zdvojnásobili to na dva koncerty za rok. Zlomem byla ta Porta v roce 2012. Přihlásili jsme se na ni a začali víc cvičit, abychom tam neudělali ostudu.

F. N.: Počkej, to bylo ještě dřív. My jsme se totiž nejdřív chtěli na tu Portu přihlásit už v roce 2011, ale nějak jsme o týden prošvihli podání přihlášek, takže jsme šli až v roce 2012... Jinak mám pocit, že tak nějak víc hrajeme od roku 2010. Vlastně nevím proč. (smích)

P. R.: Tu celostátní Portu v Ústí jsme vyhráli až absurdně... Možná se ale ani nedivím. Byli jsme tam my a zbytek soutěžících byla z kategorie uspávači hadů.

F. N.: Nejvíc jsme si užili, že nás museli dávat celostátně v Českém rozhlase.

P. R.: To byl vážně zářez!

F. N.: My totiž máme problém, že každá z našich písniček obsahuje aspoň jedno sprosté slovo. Vždycky jsme trpěli, že nás kvůli tomu rádia nechtěj hrát. Jako vítěze Porty nás dát ale museli!

P. R.: Nemohli nás ani vypípat, nešlo to technicky... Ta Porta byla jinak zlom. Ujal se náš manažer Šimon Kotek, který má na starosti třeba Ebeny nebo Švihadlo.

F. N.: Jen nám říkal, že s Ebenem si asi nezahrajeme. (smích)

P. R.: Jednou jsme Marka potkali na benzínce a ptali se ho, jestli ten společný koncert dá. Řekl kouzelnou větu: Kluci, já se vám ozvu. Zatím nic. (smích)

F. N.: Většinou jo. Záleží na tom, jak moc se vztekám... Když jsem byl mladší, psával jsem, mluvil jsem moc školometsky, spisovně. Dokonce jsem říkal bychom... Pak jsem začal mluvit nespisovně, a nevím proč, s tím jsem začal mluvit i sprostě.

P. R.: Ty texty odráží jeho duši. On nenapíše texty, s kterými by nesouzněl. Já mu do nich ani moc zasahovat nesmím. On pak dost prská.