Válovky: Holky, které se nebály být své

Životní dráha a tvorba Jitky a Květy Válových byla spojena s hornickým a ocelářským Kladnem. Jitka se narodila 13. prosince 1922, dřív než její dvojče Květa, do už čtyřčlenné rodiny zástupce ředitele kladenské spořitelny. Vrcholil zlatý věk, jenže blahobyt záhy ukončila otcova smrt. „My jsme asi měly být jeden člověk, ale pak jsme se nějak rozdělily,“ tvrdila Jitka.

Obě byly nuceně nasazené v kladenské ocelárně a až do konce svých dní se potýkaly tu s hlubší, tu se snesitelnější chudobou. Květa zemřela v roce 1998, Jitka ji přežila o necelých třináct let. Dům č. 6 v Bendlově ulici, kde měla každá ze sester svůj ateliér, je dodnes zachován v téměř nezměněném stavu.

Kreslily na všechno, co měly po ruce. Dokonce se zachovaly přípravné skici na smutečním parte. „Jsme jak ty dvě princezny, nemáme taky nic, jsme jako ty dvě princezny, princezny z Nemanic,“ napsala Květa v polovině padesátých let v básni Štědrý den.

Nebraly si servítky a pro hrubší výrazy nešly daleko. Hodně a rády spolu diskutovaly, přátelství i lidskost pro ně představovaly ty nejvyšší hodnoty. „Nedokážu si představit lepší vztah, než máme my,“ říkávala Květa Válová.

Společné jim byly nejen smysl pro zemitý humor, ale také volba tlumených barev. Ty podle nich odvádějí pozornost. „My se nerady předvádíme,“ dodávaly. Jedněmi z nejbarevnějších maleb tak jsou Valcíři nebo „nanebevzetí Golema“ v obraze Rozháněč mraků, který cestu obou sester na výstavě završuje.

Tvořily syrový svět bez příkras. Každou zajímalo trochu něco jiného: jednu spíš děj, druhou hmota. Měly ale jedno zásadní téma, a to tvrdý, až příliš často nespravedlivý zápas člověka.

„Květa chodila do kovárny, byly tam ohromný stroje a ingoty. Květu zajímala hmota. Já jsem zase chodívala do válcoven, mě zajímá pohyb,“ vzpomínala Jitka, jak si kreslila chlapy při práci. Velký vliv na jejich tvorbu měl Emil Filla, u kterého na pražské UMPRUM studovaly.

Kutnohorská přehlídka není klasickou retrospektivou. Kurátor Richard Drury vycházel z dvanácti tematických okruhů. Silně působí část nazvaná Pod tíhou. Vidíme člověka drceného kameny. Zůstávají po něm ohnuté figury, skoro až přízraky v šeru, které kolem bedlivě sledují pichlavé oči. Skutečnost je sevřena tíživým zápasem, který se mění ve smíření a souznění.

„Myšlenka potřebuje svůj formát. Všichni říkají, že jsme mrňavé, tak asi proto děláme velké věci. Já se do toho formátu ale nikdy nevejdu,“ zaznamenala v roce 1995 Ester Krumbachová v hutném čtrnáctiminutovém videu, jehož každá minuta stojí za zhlédnutí.

„Neznám jediného společného známého nebo přítele, který by se při vyslovení jejich jména Holky Válovky nezačal usmívat. Jejich drsnost, temperament, pravdivost výpovědi, naprostá neschopnost se bát a neříct, co si myslí, z nich vytvořily pravdivou legendu,“ napsala Krumbachová ve své První knížce Ester.

Část výstavy tvoří dvě stě děl z pozůstalosti, kterou získala Galerie Středočeského kraje darem. Celkem jde o více než sedmnáct set kreseb, skic a grafik. Součástí expozice jsou i digitalizované skicáky, jimiž mohou návštěvníci prostřednictvím tabletů listovat.

V jednom sále dokonce zní klasická hudba, jako nápověda k tomu, co v něm visí. Nakreslené záznamy Mozartovy, Beethovenovy, Dvořákovy nebo Bachovy hudby. Mnoho z děl zůstalo bez názvu, jiná doprovázejí vtipné popisky (včetně pravopisných chyb): Prosím tě mě uš bolej záda, dělej. Psss Květa přemýšlí. Jsem poslední den na šichtě a kreslim žáby. I královská lilie zvadne.

Jako bonus vydalo nakladatelství Torst doprovodnou publikaci od novinářky Marcely Pecháčkové, která na půdorysu rozhovorů s Jitkou Válovou vystavěla parádní čtení s názvem Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě.