Vadim Petrov: Umění je tu proto, aby sloužilo lidem

Nebyl to můj nápad. Psaní muziky jsem nechal už před lety, protože si myslím, že každý člověk má svůj potenciální vrchol, a když ho dosáhne, tak přichází nejtěžší rozhodnutí včas přestat.

S žádným koncertem jsem už proto nepočítal, ale má vnučka Linda Vojtová, která je topmodelka a žije v New Yorku, s mou dcerou mi oznámily, že se rozhodly mě trochu probudit a zorganizovaly koncert.

Dojalo mě to. Měl jsem spoustu kolegů a kamarádů, kteří byli vynikajícími skladateli. Bohužel už ale odešli a jejich děti si na ně podobným způsobem moc nevzpomenou. Je mi nesmírnou ctí, že má dcera a vnučka chtějí, aby se má muzika oživila.

První svou skladbu jsem natočil v rozhlase v roce 1954 a potom jsem psal nepřetržitě až do roku 2007, kdy jsem se rozhodl skončit. Složil jsem na třináct set titulů. A máte pravdu, na koncertě zazní především mé filmové skladby.

Byl jsem trochu výjimečný v tom, že jsem po natočení filmu některé části na žádost posluchačů upravil do větších celků. Ty jako samostatné skladby zazní v Obecním domě. Trvají pět až sedm minut. Delší jsem psát nechtěl, protože jsem si uvědomoval, že lidé v dnešní době žijí ve spěchu a nemají čas ani chuť poslouchat hodinové kompozice.

Měl jsem v životě štěstí, že mé skladby jsou melodické a lidé je přijali. Podle mě je umění od toho, aby sloužilo lidem a přinášelo jim krásné chvíle pohody, oddechu a pohlazení. Jeho smyslem není vydělat peníze nebo si udělat slávu.

Pokud lidé hudbu nepřijmou za svou, ztrácí své poslání a během několika let upadá do zapomnění. Mladí adepti umění by si právě toto měli uvědomit a neměli by se snažit za každou cenu konstruovat a vymýšlet něco, co tu ještě nebylo. Síla hudby je v nápadu a touze sloužit prostým posluchačům.

Jsem rodově ze dvou větví. Po tatínkovi jsem z ruského šlechtického rodu Repninů, moji předkové byli blízcí spolupracovníci Petra Velikého. Větev po mamince je typicky česká. Pocházela z Turnova, což je brána do Krkonoš. Můj dědeček, který mě vychovával, se mnou prošel a projezdil celý ten kraj a já k němu získal silný citový vztah.

Když tedy v roce 1972 přišla režisérka Věra Jordánová s nápadem, abych napsal hudbu ke Krkonošským pohádkám, byl jsem nadšený a rád jsem se toho ujal.

Stejný zákaz měla i scenáristka Božena Šimková. Nebyli jsme tedy uvedeni v titulcích a lidé, kteří o nás věděli, si to nechali pro sebe. Nenašel se nikdo, kdo by nás udal. Když se pak všechno uklidnilo, dostali jsme se do titulků a všechno bylo, jak mělo být.

Víte, v té době socialismu měli všichni tvůrci Krkonošských pohádek jediný cíl – přiblížit českou pohádku našim dětem. I proto jsou dnes, po čtyřiceti letech, stále oblíbené. Mrzí mě, že si naši prezidenti a ministři dosud nikdy nevzpomněli, že lidé, kteří na nich pracovali, projevili i velkou dávku občanské statečnosti, ale nikdy nedostali odměnu formou veřejné pochvaly a ocenění. Považuji to za malou křivdu.

Vrcholem mé tvorby bylo vždy to, co přijali lidé. Ať už jde o Krkonošské pohádky, Nokturno in G, nebo o hudbu ke Krtkovi. Když tyto skladby zazní v rozhlase, volají mně dramaturgové a ptají se, kde lze nahrávky mých skladeb koupit, protože se na to ptají posluchači. Nejčastěji to řeším tak, že lidem posílám CD z vlastních zásob. Někteří píšou i přímo mně.

Vždycky jsem byl rebelant a říkal jsem, co si myslím. Roli v tom rovněž sehrálo i to, že jsem v roce 1958 založil Konzervatoř Jaroslava Ježka. Když jsem předtím na Národním výboru hlavního města Prahy svému šéfovi řekl, že chci tu školu založit, řekl, že když to udělám, tak mě vyhodí. Nechtěl, abychom k nám zatahovali morálku a ideologii západního stylu.

Já si ale postavil hlavu a za patnáct let jsem tu školu vybudoval. Pak přišel osmašedesátý rok, já se několikrát ozval proti okupaci a to už mě nikdo nezachránil.

Měl jsem zakázaný rozhlas, televizi i film. Odevšad nás s manželkou vyhodili, děti nesměly na školy a podobně. Nedívám se ale na to dnes tragicky, takový je život. Vždycky jsme hleděli dopředu a problémy jsme překonali.

Určitě je tam řada výborných pedagogů. Vytýkám jim ale, že se málo zaměřují na domácí tvorbu. Je typickým znakem mladé generace, že hledí na západ a nechává se jím inspirovat natolik, že zapomíná na své kořeny. V médiích je tak neskutečně velká prezentace amerických šlágrů zpívaná v angličtině, že někdy, když si ráno pustím rozhlas, začínám pochybovat, jestli jsem se vůbec probudil v Čechách.

V Americe jsem byl několikrát a vím, že mnohé z našich zpěvaček by strčila do kapsy kdejaká tamní barmanka, pro kterou je angličtina rodným jazykem včetně tamní hudby. Ježek, Dvořák a další se prosadili právě proto, že byli čeští skladatelé.

Česká hudební kultura má své hluboké historické kořeny, melodiku i poezii a je jen třeba se jí nebát, dát jí náš nový hudební projev a celospolečenské oslovení. Stručně řečeno jde o opačný gard než v době socialismu před rokem 1968. A na to by se měly zaměřit všechny hudební školy u nás.

V podstatě ano. Krtek je typický český dobromyslný rošťák a jeho příběhy jsou nepřenosné. Se Zdeňkem Milerem jsme ho spontánně vytvořili proto, abychom rozdávali radost. Vždycky jsme byli hrdí na to, že je náš a že si získal oblibu a lásku dětí v mnoha zemích světa.

Pokud se začne pokračování jeho příběhů vyrábět v Číně, bude už mít jinou mentalitu, jiný příběh a jiné okolí. Už to zkrátka nebude český Krtek, a proto jsem jednoznačně proti jakémukoli pokračování filmových příběhů. A protože mé názory a názory Zdeňka Milera byly v tomto případě shodné, mohu potvrdit i to, že by byl také proti pokračování.