Článek
Míchá teskné melodie s enervujícími repetitivními figurami, výraznými riffy i kratičkými vyhrávkami, aby písně neztrácely tah a nebyly ploché, aby nebyly pouhými písničkami, ale vícevrstevnatými vyvíjejícími se skladbami.
Náladu podtrhávají aranžmá ozvláštněná nezvyklými zvuky. Jemná glissanda violy dala další dimenzi zvonivému Drakovu letu, pár perkusních úderů a táhlé tóny Binderovy elektrické kytary Odletu vlaštovek a akordeon Ptačím hercům.
Přesvědčivost teprve druhého sólového Václavkova alba však těžko překvapí toho, kdo si uvědomuje, že právě Václavek se podepsal významnou měrou na tvorbě Dunaje, Rale i Bílém Infernu Ivy Bittové. Teprve sólové album však umožňuje si plně uvědomit, jak mimořádnou postavou je, že se obejde i bez rovnocenného partnera, aniž by se to podepsalo na kvalitě. Jen v závěru Václavek neudržel nasazenou laťku, kytarové sólo v Shinanai je příliš poplatné líbivému jazzrocku a v Sedím si mi trochu vadí drsný zpěv.
Vladimír Václavek: Písně nepísně
Indies 58:11