Václav Hybš: Naše řemeslo se nedá dělat bez fandovství a lásky

Vím a mám z toho radost. A hrajou jak vážnou, tak i populární hudbu, stejně jako my.

V Polici je úžasná hudební škola, nedávno jsem tam byl, když slavili dvacet pět let trvání. A také paní starostka Jenková je hudbě nesmírně nakloněná. Takové fandovství je vzácné.

Já jsem s muzikou vyrostl a neumím si představit, že bych v životě dělal něco jiného. Víte, tohle naše řemeslo se nedá dělat bez fandovství a lásky. A to se rodí od malička. Kapelu měl už můj dědeček a otec a já jsem už jako dítě měl jasno, že tomu nebude jinak. To máte jako u artistických rodin, které jsem poznal, když jsem hrával na trubku v cirkuse. Tam se také dědí řemeslo z generace na generaci.

Právě že vůbec ne. Tatínek ze mě chtěl mít houslistu, abych se uplatnil v solidním orchestru. Ale děda, když viděl, že mě to nebaví, tak mě učil na trumpetu, tajně, aby táta nevěděl. Také jsem se učil hrát na klavír, to mě bavilo víc, ale necvičil jsem. Nakonec jsem se nejvíc naučil v kapele svého otce, kde jsem začínal od píky, a to jak hrát, tak i psát noty.

To je, jako kdybyste se mě zeptala, kdy jsem začal chodit. Přišlo to tak nějak samo sebou. Lákalo mě to už jako dítě a pak mě to už nepustilo. A začal jsem upravovat muziku pro různé orchestry, v nichž jsem působil.

Musíme jít s dobou, to jinak nejde. Ale v zásadě si zachovávám svůj styl. O naší kapele se říká, že má svůj charakteristický zvuk, jenže já už to sám nevnímám. Trvám na tom, že zvuk musí být dokonalý. Ale chápu, že to každý může vnímat jinak. To máte jako s jídlem: někdo má rád vepřovou, jiný ryby. Já si vážím názorů publika a řídím se jimi. A rád publiku vyhovím. Aranže už dneska dělám lehounké, stravitelné jak pro muzikanty, tak pro publikum, není proč se předvádět. Lidi si přišli poslechnout písničku, ne Wagnera. Tyhle zkušenosti jsem získal už v TOČRu u Karla Kraugartnera, ale hlavně praxí.

Já mám proti zpěvákům výhodu, že svou profesi můžu dělat, i když stárnu, zatímco zpěváci v mém věku už zpívat nemůžou, až na výjimky - Standa Procházka zpíval ještě v devadesáti.

Já jsem měl vždycky v kapele mladé kluky, takže můžu i dneska hrát i pro nejmladší generace. A jsem hrdý na to, že moji kluci mají nevyšší možné hudební vzdělání, většinou jsou to samí absolventi hudební akademie.

Samozřejmě musí umět dobře hrát, ale nejen to. Já jsem háklivý na to, aby mi tam neseděl žádný zívák, který všechno zná, všude byl a nic už ho nebaví. A navíc si kluci musí rozumět i lidsky. Protože když jedeme třeba vánoční šňůru, což je čtyřicet, bývalo i šedesát koncertů, tak jsme několik týdnů od rána do večera pohromadě a hrozí ponorková nemoc. Proto chci mít v kapele bezkonfliktní lidi, kteří si navzájem sednou.

Ne. Oni ti moji kluci kromě hraní vymýšlejí všelijaké blbiny, jako třeba turnaj v bowlingu, společné plavání, anebo jeden z nich umí báječné tatarské bifteky, takže si po koncertě uděláme hostinu a celý hotel smrdí česnekem. A když jsou si lidi blízcí i mimo jeviště, tak kapela také docela jinak hraje.

To víte, že ano. Konec konců mi v kapele vyrostlo už několik generací. Kluci, kteří obraceli noty, dneska vystudovali a hrajou vedle svých otců. A já je také vychovávám. Na jedné straně mají moji muzikanti během zájezdů prvotřídní zázemí, na druhé straně se podle toho musejí umět chovat. Musejí mít vyžehlenou košili a čisté boty, protože devadesát procent lidí poslouchá hudbu očima. A platí to nejen na jevišti, ale i na rautu po koncertě. A musím říct, že máme dobrou pověst a v hotelích nás vítají, jako když se vracíme domů.

To se stává často. Buďto zlobí, nebo si nesedne s ostatními, anebo se neumí chovat. Já musím dbát na dobré jméno kapely. Kdyby se mi jen jeden z kluků na jevišti opil, tak už se řekne: Byl tady Hybš a hráli opilí. Takže na tohle jsem přísný až zlý. Ale jinak musím říct, že jsou to zlatí kluci a že se až stydím, jak mám hodnou kapelu. A je na ně spolehnutí. Stalo se mi, že jsem bydlel v jiném hotelu než muzikanti a nedorazil jsem na koncert včas, protože mě omylem odvezli úplně jinam, než měli. A oni to odehráli beze mě.

To víte, že ano, ale většinou to je něco, co sám nemůžete předvídat ani ovlivnit. Na jednom koncertu stál Pánkův sbor na zespoda nasvíceném pódiu, které sálalo tak, že se jim málem roztekly boty. Jindy zas nasvítili jeviště červeně a harfistka nenastoupila, protože jí v tom světle zmizely struny. A taky jsem už od rozvášněných, alkoholem posilněných diváků málem dostal přes hubu, protože přišli na Korna, ale ten s námi zrovna tenhle koncert nezpíval.

Máme a je to moje veliká radost. Často vidím v hledišti známé lidi a inspicientka mi hlásí: Pan profesor Rybka dneska sedí v sedmé řadě! To je vynikající lékař a náš věrný příznivec. Publikum nás drží. Stalo se, že do jistého divadla přišel nový ředitel a přestal nás zvát. Ale diváci se mu vzbouřili a příští rok už jsme tam byli zas. A stává se, že na vyprodaný koncert neseženu ani jediný přístavek pro své známé, nedávno jsem je musel usadit na jeviště do portálu. Vánoční koncerty míváme vyprodané už od ledna. A letos máme objednávky už i na další vánoce, ale bůhví, jestli ještě pojedu. Přece jen mi bylo už těch osmdesát.

Neřekl bych, mám rád všechno, včetně vážné hudby, rád chodím na filharmonické koncerty i do opery. Snad jen příliš nerozumím soudobé vážné hudbě, dávám přednost Mozartovi, Čajkovskému, Smetanovi a Dvořákovi.

Vždyť řada z nich jsou moji spolužáci z konzervatoře. A moc si vážím toho, že nad námi neohrnují nos. Moc rád vzpomínám na spolupráci s houslistou Josefem Sukem, s nímž mě pojilo dlouholeté přátelství a který mi pomohl, když jsem měl zákaz činnosti a zpěváci zákaz se mnou spolupracovat. Ale Pepula Suk se mnou natočil desku a ten zákaz prolomil. Vždycky jsme hráli operetní, operní a další klasické skladby, třeba Mozartovu Malou noční hudbu.

Já to nepovažuji za žádné prznění vážné hudby, ale za její popularizaci. My tu hudbu prostě děláme stravitelnou pro ty, kteří by nikdy na symfonický koncert nebo do opery nepřišli.

A během let s námi spolupracovali Eduard Haken, René Tuček, Eva Urbanová a spousta dalších. A vynikající činoherci, Vladimírem Menšíkem počínaje a Milošem Kopeckým konče.

V několika patrech na policích u mě v pracovně leží tlusté obálky s notami pro orchestr s repertoárem zpěváků, kteří s námi kdy zpívali. Když jedeme na šňůru, stačí říct asistentovi: Vezmi s sebou Zelenkovou anebo Gotta - a je to. Ale nejsmutnější je, když už k těm obálkám nemáme zpěváky. A že už nám jich pár umřelo – třeba Karlové Černoch, Hála a Zich. Ale zase přicházejí mladší a ty skladby ožívají v nových aranžích. To je život.