Václav a Jan Neckářovi: K uspokojení cenzury stačilo v textu vyměnit slovo

Jan Neckář: Dá se to tak říct, ale nedá se to potvrdit. Když jsme začali Planetárium chystat, oslovili jsme k napsání písní spoustu autorů. Sešlo se čtyřiačtyřicet skladeb a z nich jsme od sedmnácti různých autorů na desku nakonec vybrali dvaadvacet.

Protože většina písniček byla výborná, mysleli jsme nejprve na čtyřalbum. To ale u lidí z vydavatelství Supraphon neprošlo, a tak jsme naléhali s dvojalbem.

Zpočátku to pro ně také nebylo přijatelné. Měli pocit, že by se špatně prodávalo, protože by bylo drahé. Navrhli, aby nejprve vyšlo Planetárium 1 a potom Planetárium 2. My ale chtěli komplet.

Václav Neckář: Nakonec rozhodla náhoda. Nahrávky si poslechl syn obchodního ředitele Supraphonu Jiřího Vinařického a ten řekl: To je ono! A my mohli vydat dvojalbum.

Jan Neckář: Byla to hudební koncepce kytaristy Oty Petřiny, který byl kapelníkem Bacilů. Byl to všestranný muzikant, jenž tíhl k hard rocku. Planetárium přitom vzniklo v době, kdy kvůli svým dlouhým vlasům, které si odmítl nechat ostříhat, nesměl veřejně vystupovat.

Václav Neckář: V září roku 1974 nás někdo vyfotografoval při vystoupení ve Znojmě. Měli jsme džíny a džínové bundy, což nebyly schválené kostýmy. Ty totiž také podléhaly schvalovacímu procesu. Navíc foukal vítr a všem nám vlály vlasy.

Fotografie někdo poslal do Národního shromáždění s průvodním dopisem, v němž stálo cosi ve smyslu: jak máme plnit socialistické závazky, když nám sem posíláte takové umělce.

Přes Ústřední výbor KSČ se stížnost dostala na naši koncertní agenturu a my od ní dostali zákaz hraní na tři měsíce. A vrátit jsme se mohli pouze ostříhaní. To ale Ota Petřina, na rozdíl od nás, odmítl. Řekl, že raději bude sedět doma a pouze skládat.

Václav Neckář: Vyrůstal jsem na bigbítu, miloval Rolling Stones, Beatles, The Animals, Kinks a další. V Českém rozhlase v Plzni jsem natočil asi patnáct anglicky zpívaných skladeb.

První český text pro mě napsal Zdeněk Rytíř. V roce 1965 jsem vystupoval s divadlem Rokoko v Třinci na fotbalovém stadionu, kde mě doprovázelo Mefisto. Byl jsem tenkrát nastydlý. Zdeněk mi řekl, ať se přes noc vypotím a že mi na další den napíše český text. Byl k písničce Ša-la-la-la-li od kapely Small Faces. Do té doby jsem ji zpíval anglicky.

Václav Neckář: Planetárium vlastně vzniklo díky textaři Zdeňku Rytířovi. Ve Stromovce v Praze vešel do planetária, v jehož kopuli se měnilo postavení hvězd z pohledu severní a jižní polokoule. Seděl ve tmě v poslední řadě a pozoroval, kdo celý ten složitý mechanismus planetária řídí. A pak zahlédl malou brýlatou dívku, která svýma malýma ručkama za řídicím panelem takříkajíc ovládala celý vesmír. To ho inspirovalo.

Jan Neckář: Ano, byť ne tak výrazně. Měli jsme už všechny skladby nahrané i smíchané a ony putovaly na cenzorský úřad, který měl v té době oficiální název Československý úřad pro tisk a informace, tedy ČUTI. Za několik dnů přišla na Supraphon zpráva, že na desce nesmí být skladba Sluneční vítr. Je to má písnička s textem Zdeňka Rytíře.

Nešlo nám to do hlavy, a tak jsme s bráchou neohlášeni vyrazili přímo na ČUTI. Za spoustou papírů tam ve velké kanceláři seděl básník Pavel Bojar, který měl hudební texty na starost. Zeptali jsme se, proč na desce nemůže Sluneční vítr být, a on řekl, že proti němu vlastně nic nemá, jen mu vadí, že je v něm nabádání k emigraci. Podivili jsme se a on nám vysvětlil, že jde o pasáž, v níž se zpívá: Kdo ví, co nám tu schází, dvířka a v nich klíč a chodba, jíž se vchází k jiným světům pryč.

Osobně si myslím, že to Zdeněk Rytíř jako nabádání k emigraci nemyslel. Všichni tehdejší textaři navíc pracovali s takzvanou autocenzurou, věděli, co je v pořádku a co by už neprošlo. Občas to ale zkoušeli. Snažil jsem se tedy Bojarovi vysvětlit, že to není nabádání k emigraci, že celá deska je o vesmíru.

A on řekl, že by možná stačilo změnit jen jedno slovo a místo spojení k jiným světům dát do textu spojení k dálným světům. Udiveně jsem se na něho podíval a zeptal se: A to by opravdu stačilo? A on mi odpověděl: To by stačilo.

Václav Neckář: Já pak musel celou sloku přezpívat, písnička ale na desce zůstala.

Václav Neckář: Dlouho jsme ho chystali a poprvé zahráli až 3. září 1979 v divadle v Kladně. Potom jsme pravidelně vystupovali třeba v Hudebním divadle Karlín v Praze.

Jan Neckář: Skupina stála na pódiu na praktikáblech a před ní byl prostor pro balet Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy. O režii a choreografii se postarali Jan Hartmann a Zdeněk Prokeš. Kostýmy pak navrhl Josef Jelínek.

Byli jsme první kapela, která na koncerty vozila vlastní světla. Nakoupili jsme jich spoustu. S bráchou jsme oba divadelníci a víme, co světlo umí s představením udělat, jak ho dokáže posílit a vytvořit tu správnou iluzi.

Všechny rekvizity jsme si vyráběli sami takříkajíc na koleně. Petardy jsme ale sami vyrobit nemohli. Jejich užívání procházelo schvalovacím řízením. Šel jsem proto na federální ministerstvo strojírenství, aby mi na to jeho úředníci dali razítko. Měl jsem štěstí. Všichni z odboru, který to měl schvalovat, čekali na odvoz na nějaké školení.

Podívali se na naši žádost, řekli, že muzikantům ještě nic nepovolovali, a razítko mi dali. Povolení na používání petard jsme tedy získali za patnáct minut. Museli jsme je ale nechat vyrobit u profesionálů v Bojkovicích, kde se dělalo střelivo a munice pro armádu.

Jan Neckář: Dá se to tak říct. Na výrobu mlhy jsme používali suchý led. Na jedno představení ho bylo potřeba sto padesát kilo a pro jeho použití se muselo ve dvousetlitrovém barelu ohřát sto litrů vody na sto stupňů.

Zjistili jsme, že suchý led vyrábějí v chemičce v Záluží u Mostu. Obrátili jsme se na ni a já si pro něj jel. Byl jsem pak u jeho výroby, viděl jsem, jak se plyn slisuje a stane se hmotným. Pak už jen sublimuje, takže se musel zabalit tak, aby během převozu do Prahy nevysublimoval a nestal se z něho zase plyn.

V embéčku jsem pak vezl tři sta kilogramů suchého ledu a málem jsem při tom umrzl. Má totiž asi minus osmdesát stupňů, ale přitopit jsem si nemohl. Když jsem přijel na místo konání koncertu, byl jsem naprosto promrzlý a měl ojíněné auto. A to bylo ještě léto.

Může se vám hodit na Zboží.cz: