V zrcadlové síni: Krása je zbraň, výnosný podnik i prokletí

„Zrcadlo, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější?“ ptá se den co den při pohledu na svůj odraz Sněhurčina máma. Ano, opravdu máma. Strömquistová převrací koncept slavné pohádky, která vypráví o dívčině zlé maceše.

Některé studie totiž uvádějí, že záměrně zakrývá temné stránky mateřství. Ve skutečnosti jde o její biologickou rodičku, která se zkrátka nedokáže smířit s tím, že její atraktivita s přibývajícími léty uvadá. A podle tvůrkyně jí hněv nemůžeme zazlívat, protože jej ve stáří pociťují miliony žen.

Publikace mě hned na úvod donutila rozkliknout si instagramový profil americké modelky Kylie Jennerové, jíž se věnuje v první kapitole. Ten, jak jsem si povšimla, sleduje čtveřice mých známých, které bych nikdy neoznačila za povrchní osoby. To mě překvapilo.

Stejně jako fakt, že 390 milionů sledujících (ona jich na oplátku sleduje jen necelou stovku) proslulé modelce přináší banální demonstrace jejích vnad v plavkách anebo naaranžované momentky s ratolestmi.

Jak je tohle možné? A proč ji řada fanynek se značným úsilím napodobuje? Autorka tuto obsesi vysvětluje mimetickou teorií touhy, s níž přišel myslitel René Girard. Podle něj ve skutečnosti nikdo neví, co přesně chce, a tak se obrací na ostatní, aby se v tomto směru inspiroval, čehož chladně využívají právě influenceři na sociálních sítích.

Stávají se tak „zprostředkovateli touhy“. A mechanismy pozdního kapitalismu, které se nás snaží přimět kupovat nepotřebnosti, jejich počínání s radostí podporují.

Strömquistová se zaobírá třeba i souvztažností vzhledu a potenciálu nalezení milostného. V historii vždy neplatilo pravidlo: čím hezčí, tím vyšší pravděpodobnost vztahu – sňatky z rozumu hovoří za vše.

Zajímavé však je, jak se po generace dědí poutavost nepraktických prvků našeho vzezření, kupříkladu dlouhých vlasů nebo bot na vysokém podpatku. Ty ostatním podprahově naznačují, že daná dáma asi nemusí manuálně pracovat, a tudíž je zámožná.

Velkou emancipaci vnímání ženské krásy způsobil rozmach fotografií, které jsou v éře sociálních médií doslova nevyhnutelné. Kreslířka staví do opozice sexbombu poloviny 20. století Marilyn Monroe a současnou celebritu Kim Kardashianovou.

Zatímco nesmírný půvab o sobě pochybující herečky prokázal 2600 portréty vzniklými během pouhých tří dnů krátce před její smrtí fotograf Bert Stern, druhá zmíněná si své kouzlo nekonečnými selfíčky potvrzuje sama. Držením aparátu navíc získává moc spolu s obřím finančním kapitálem.

„Jsem Norma Jeane, Marilyn existuje jen na plátně,“ říká o sobě Monroe ve filmu Blondýnka. Úryvek poukazuje na rozpolcenost veřejného já, inscenaci v tom nejlepším světle, a soukromého, naplněného smutkem a nejistotou, které zůstává skryto.

Instagram a obdobné platformy fungují na identickém principu, což už roku 1979 předvídal historik Christopher Lasch v díle Kultura narcismu, když napsal, že „fotoaparáty a nahrávací přístroje propůjčují modernímu životu charakter zrcadlové síně“.

Sebeobrazy nás však v důsledku terorizují, pronásledují jako přízrak dávných a lepších dob. Dokladem je nádherná císařovna Sisi, která se po dvaatřicátých narozeninách odmítala nechat zvěčnit, a ke sklonku života dokonce na veřejnosti halila svou tvář vějířem, aby ji nikdo nemohl spatřit.

Přiznaná feministka Strömquistová opět předkládá sondu do zdánlivě prosté tematiky, kterou zasazuje do sociopolitického kontextu a ovíjí černohumornou satirou tak, že se z ní stává sofistikovaná kreslená esej. Opouští akademickou nesrozumitelnost a baví od začátku do konce. Snad se dočkáme překladu i jejího posledního počinu Astrologie, v němž si bere na paškál důvěru lidí ve znamení horoskopu.

Liv Strömquistová: V zrcadlové síni, Paseka, překlad Marie Voslářová, 176 str.