Článek
V návštěvní knize vyjádřil svůj dojem jeden z návštěvníků téměř dokonale, totiž v básni. Doslova napsal – při pohledu na výstavu musel jsem si držet bradu, padala mi v úžasu při pohledu na krásu.
Ano, František Dostál měl vždy smysl pro zobrazení krásy. Jeho práce sice evokují určitou nostalgii, ale nepostrádají také inteligentní humor nebo překvapivou pointu. Tyto snímky nejsou anachronické, pouze nám pomáhají ohlédnout se nazpět v čase.
Výše uvedený dojem podporuje i forma černobílých analogových snímků. Klasickým příkladem jsou díla z jeho asi nejpopulárnějšího cyklu Letní lidé, jenž vznikal v letech 1968 až 1990 na plovárně u Sázavy a v přilehlém okolí.
Na snímcích se objevují obyčejní občané, kteří si užívají idylu u zlaté řeky. Vidíme pána plujícího po zádech ve vlnách a na svém důstojném pivním břichu má jako na stolku položený půllitr piva. Zlatavý mok ve dvou košatých věncích ze sklenic nese i mírně korpulentní dáma od bufetu směrem k žíznivým rekreantům. Mladý muž stojící na lodičce mezi svými přáteli pomáhá dívce na palubu. Kompozice poněkud připomíná proslulé barokní obrazy s tematikou posvátné řeky.
Další autorovou oblíbenou disciplínou je focení aktů. Zobrazení odhaleného ženského těla jde v tomto případě až na samu podstatu věci. Nahé dámy nejsou typické modelky dneška, ale spíše běžné dívky, které potkáváme na ulicích, a ne na přehlídkových molech. A i do těchto snímků dokáže vkusně dostat určitou humornou nadsázku. Na jednom z nich kráčí nahá žena s bílým závojem po liduprázdné široké silnici podél na zemi napsaného nápisu Bus. Jaký je vlastně její příběh zakletý v tomto obraze? Možná prchá nevěsta brzo ráno po svatební noci co nejdál od svého novomanžela.
Právě mnohoznačnost zobrazeného příběhu je tím, co fotografie Františka Dostála dělá zajímavými. Člověk musí nad nimi přemýšlet, ale zároveň se i usmívat. Ale hlavně je mu mezi nimi dobře.