V Ungeltu dokázali, že origami se může hrát v divadle

Kdo chodí do Ungeltu za zábavou, bude překvapen a zasažen temnou hrou o zlu skrývajícím se v záhybech lidské duše. Vždyť život podle Carlose Be je origami – čistý list svého života ohýbá člověk každým činem a je na něm, jaké záhyby si na duši vytvoří.

Přiblížit příběh hry by znamenalo připravit diváka o dobrodružství postupného odhalování. Zůstaňme u toho, že s příchodem služebné Dory do domu Klaudie a Alda se začíná odvíjet příběh „divných lidí“, kteří se milují se stejnou vášní, s jakou si ubližují.

Autor a současně režisér divákům cestu k pochopení postav neusnadní. Neustále mění úhly pohledu na jejich vztahy a jednání, skládá nové záhyby a až v závěru vyloupne pointy svého origami. Inscenace se pohybuje na hraně psychodramatu, detektivky i hororu, ale nechybějí jí i chvíle humoru. Autorská režie je výhodou pro udržení podivuhodně rozostřeného žánrového uchopení tématu, na druhé straně by ale ruka zkušeného dramaturga dokázala v textu ku prospěchu škrtat.

Vděčných hereckých příležitostí, jež hra nabízí, se chopila Vilma Cibulková (na snímku) v roli Klaudie. S mistrovstvím hereckého detailu udržuje diváka v nejistotě, zda je její postava obětí či viníkem. Její Klaudie má tisíc tváří od křehké zranitelnosti po neženskou tvrdost, v jediné vteřině zestárne o desítky let, aby vzápětí opět rozkvetla do přitažlivé krásy. Má v sobě skřítkovsky potměšilou lstivost, zoufalství i odhodlanost antické Médey.

Dobrým partnerem je jí Pavel Batěk jako Aldo, budící rozporuplné pocity odporu i sympatií. Dora Heleny Dvořákové je zpočátku jen citlivým rezonančním zrcadlem, ale záhy začne budovat vlastní příběh. A Vojtěch Kotek v menší roli Lenza překvapí fanynky svých filmových frajírků nečekanými hereckými polohami.

Origami není snadná záležitost, ale diváky nezklame – tajuplností hry i hereckou souhrou.