V retro městech z obrazů Antonína Střížka poznáváme prostředí doby našeho mládí

Dvaapadesátiletý Střížek na svých obrazech klasických velikostí zobrazuje, jak se změnila přítomnost – představuje mizející podobu dnešních měst. Umělec diváka provází někdejší podobou naší civilizace.

Jeho díla jsou prostoupena namodralým mlžným oparem, ve kterém se zobrazované figury i objekty běžného užití (mixéry, tramvaje, potraviny…) ztrácejí, ale i vystupují a ucházejí se o divákovu pozornost.

„Hledám témata, která jsou všudypřítomná. Člověk je potkává, zná je, a současně mají dvojí příběh. Obrazový příběh ale není příběhem literárním. U klasických obrazů, které jsou i realistické, to vypadá, že příběh a výpravnost obrazu jsou na první pohled důležité. Ale je to jinak,“ tvrdí Střížek. Jde mu spíše o vyvolání pocitu hřejivé samozřejmosti zmizelé skutečnosti a možnosti znovuprožití dávného zážitku. To se mu daří.

Střížek vystudoval v osmdesátých letech AVU a od té doby se věnuje výtvarné činnosti. Baví ho ale i fotografování, ke kterému se nyní pomalu vrací. „Fotka mě vždycky strašně bavila. Byl jsem domluvený, že budu mít výstavu s paní kurátorkou Fárovou. Povodeň v Karlíně mi ale vzala negativy. Na práci v temné komoře už dnes nemám energii. Teď tak s focením znovu začínám,“ říká Střížek.

Některé snímky už nesou jeho rukopis a i jejich prostřednictvím je možné si vychutnat městskou atmosféru. Často zachycuje zejména Karlín, který umělec po povodni neopustil a stále v něm tvoří svá díla.

Fotografií se začal Střížek zabývat už ve škole a pracoval s ní pak i jako s předlohou pro výtvarná díla. „Dříve se ale malíři, kteří pracovali s fotkou, pohrdalo. Já jsem s ní také pracoval. Baví mě to. Nasnímám si ulici a pak si zajímavá témata skládám dohromady,“ říká umělec. „Fotka je pro mě inspirací. Baví mě i to, že nikdy není zcela abstraktní. Fotka je vždycky realistická a svým způsobem i magická,“ říká Střížek.

Na jeho obrazech z poslední doby se setkáme i s inspirací z cest – Střížka zajímá místní zkušenost s barevnou paletou, která je používána v Číně či Mexiku. Zajímají ho mexická koloniální města, kde mají například domy do půlky omítky červenou barvu.

Tvorba malíře Antonína Střížka je k divákovi vlídná. Nesnaží se ho mást, ani šokovat. Své ego drží umělec v pozadí a snaží se tvořit obrazy„se kterými se dá žít“, jak sám říká.

Večerní předměstské krajiny, ve kterých jako by se právě chystalo k dešti nebo bylo čerstvě po dešti, v nás dnes vzbuzují pocit návratu k samozřejmosti podoby měst v době našeho dětství či dospělosti. Jsou tak trochu fantaskní a nereálné, ale pohled na ně v nás vzbuzuje radost, že se do daných okamžiků ještě lze vrátit a oživit tak vzpomínky.