Článek
Film s bulgakovským názvem je mnohovrstevnatý a Andersonová postupně jako u cibule loupe jednu slupku za druhou, až se dostane k jádru. Úvod patří jejímu milovanému adoptovanému teriérovi Lolabelle, minulosti fenky z množírny, jejím setkáním s dalšími psy na Manhattanu i dlouhým procházkám v Kalifornii po děsivém 11. září 2001, které změnilo život v USA.
Ve chvíli, kdy snímek působí jako zpověď nekritického pejskaře, však začne přibližovat i stárnutí Lolabelle, která oslepla a mohla běhat jen podél pobřeží, ale užívala si, když mohla tlapkou mačkat klávesy. Zmiňuje i těžký okamžik, kdy odvezla fenku k veterináři, kde jí nabízeli, že ji uspí, nakonec ji ale odvezla domů, kde pošla.
Skon Lolabelle je však jen paralelou k úmrtím blízkých lidí. Citace z Tibetské knihy mrtvých působí u psa skoro nepřípadně jen do té chvíle, než do popředí vystoupí smrt matky v domově pro staré lidi. A Andersonová si sama vyčítá, že jí nedokázala říci, co pro ni matka znamenala, i když by jí neodkázala zalhat a říci, že ji miluje, a těžce hledá vzpomínku, kdy se s matkou cítila šťastná.
Celý film, který distribuuje Film Europe, je věnován zesnulému manželovi Lou Reedovi, jehož ztráta je pro ni nejbolestnější. Reed se ale ve filmu mihne jen v jednom záběru, Andersonová však občas říká náš pes.
Psí srdce odhaluje mnoho z života performerky, která měla sedm sourozenců a vyrůstala v chladné oblasti u Chicaga. Použila i rodinné záběry stejně jako snímky, jak hrála na housle na tajících kostkách ledu. Podstatnější je ale hlavní poselství, nutnost přijmout smrt blízkých a vyrovnat se s ní.
Andersonová sice není filmařka, ale na snímku se to nijak negativně neprojevilo, po celou svoji kariéru hodně pracovala s obrazy a výtvarnou stylizací. V Psím srdci kromě působivé huby hodně využívala siné obrazy odlidštěného New Yorku i holých stromů a vodních ploch. Hodně také pracovala s rozostřením, které dodalo snímku chvějivou atmosféru a zdůraznilo intimitu evokující doma pořízená videa a filmy.
Snímek představuje kontrapunkt k obrazově dokonalým ostrým snímkům s dynamickými střihy. Nabízí jinou rychlost reálného času. Podstatnější je ale poselství ukazující, že navzdory všem technologiím, zůstávají stále stejné, člověk je pořád konfrontován se smrtí, se ztrátou blízkých, které pořád potřebuje, ať už jsou to lidé nebo zvířata.
A i když tentokrát pracovala více s obrazem, byť zvuk byl také působivý a Andersonová v soundtracku šikovně využila starší skladby, opět prokázala, že je především velkou vypravěčkou. K nejsilnějším momentům také patřily ty, kde musela po zranění ležet v nemocnici, kde jí předčítali banální příběhy o králíčkovi, zatímco ona v té době už měla přečtený Zločin a trest.