V Praze vystoupí Bruce Springsteen

Stýská se mi po domově. To se stává, když jste tak dlouho na cestách. Jezdím po světě čtyřicátým čtvrtým rokem. Abyste tomu rozuměli - miluju svou práci, jsem vděčný, že mohu hrát, nicméně se mi zrovna stýská po ženě a našich čtyřech psech. Když jedu na pár dní domů, nechám kytary na turné a starám se o psy.

Hrát pro skvělá publika po světě pro mě znamená víc než kdy předtím. Bohužel se to nedá dělat z domova, takže mám vlastně štěstí, že mám domov, po kterém se mi může stýskat. Moje manželka tomu říká šampaňský problém. Pro rockového muzikanta je požehnání být součástí E Street Bandu a mít možnost hrát tolika lidem.

Je to už dvacet osm let, to je úžasné. Ale já jsem měl štěstí na víc věcí, které považuji za ty nejlepší v životě. Když mi bylo osmnáct, Neil Young mě požádal o spolupráci na albu After the Gold Rush. Následovalo album Tonight’s the Night, několik turné a první album kapely Crazy Horse. V osmdesátém devátém a devadesátém druhém roce jsem byl členem prvních formací All Starr Band Ringo Starra, to byla také výjimečná kapela. Nechci říkat, že něco bylo větší štěstí než to ostatní. Jde o to dostat takovou příležitost.

Začínal jsem v šedesátých letech ve Washingtonu D. C., Bruce v té době působil čtyři hodiny severně v New Jersey. Jezdili jsme nahoru a dolů po východním pobřeží a potkávali se v barech a nočních klubech. Jednou jsme se sešli s jeho kapelou Steel Mill a mou skupinou Grin na konkurzu u nahrávací firmy Filmore Records v San Francisku… No, je to dlouhý příběh. Když potom hledal kytaristu, zavolal mi, já jel do New Jersey a dva dny jsem tam s E Street Bandem jamoval. Rozuměli jsme si, a tak mi nabídl stát se členem kapely. Dodnes to beru jako velký dar.

Když pracujete s takovými lidmi, jako jsou Neil Young, Ringo Starr nebo Bruce Springsteen, je rozdíl jedině v tom, jak zní jejich hlas. Hudebně je to podobné. Základem je tým skvělých muzikantů a cílem předvést každou noc úžasnou show. Ve všech těch kapelách jsem ale měl a mám velkou svobodu. Mohu používat vlastní nápady, hrát na různé nástroje, pohrát si s tóny. Mohu přispívat k výsledku a improvizovat.

Takhle to podle mě chodí jen v nejlepších kapelách. Všichni mají vlastní svobodu, ale společným cílem je umožnit zpěvákovi předat lidem píseň s co největším emocionálním nábojem. Stejné to bylo na pár turné, která jsem jel s Bruceovou ženou Patti. Tihle hudebníci vám nediktují, co hrát. Chtějí, abyste je překvapil vlastními dobrými nápady.

Každý je výjimečný. Zahrát některé písně je tu ale větší výzva. Vyžadují větší soustředění, nebo jsou víc technicky náročné. Navíc je každá noc jiná, nikdy nezahrajeme nic stejně. Pořád měníme setlist, hrajeme na různé nástroje. Někdy je delší mé sólo, jindy třeba Bruceovo. Člověk nikdy neví.

Na cestách jsme spolu opravdu dost. Myslím, že to je tak dobře. V hotelech máme ale každý svůj pokoj, protože každý si někdy potřebuje odpočinout nebo být sám.

Má zdravý rozum, který se mísí se smyslem pro humor. A stále plane touhou, aby byl dobrý umělec. Je svěží, experimentuje, přijímá výzvy. To se mi na něm líbí.

Občas ano, ale když jsem na turné s Brucem, jsem většinou příliš zaměstnaný nápady pro něj. Máme desítky a desítky písní, mám s sebou na cestách přes padesát nástrojů nejrůznějších typů. Většinou jsem zahlcen myšlenkami na aktuální koncert a přemýšlím, jak přispět k tomu, aby byl výjimečný. Stane se, že dostanu nápad na vlastní písničku. Zaznamenám ho a schovám na doma. Na turné dávám sto procent kapele.

To by byli lidé jako Ray Charles nebo Jimi Hendrix, Sam Cooke nebo Muddy Waters. Než umřel, viděl jsem ho dvakrát hrát v malém klubu ve Washingtonu. Tato jména mě momentálně napadají.