V Praze vyroste poslední dům Adolfa Loose

Poslední Loosův dům vypadá jako roztomilá menší krychlová dřevostavba v hráškově zelené barvě. K osmnáctým narozeninám ji měla dostat darem jediná dcera průmyslníka Františka Müllera a jeho ženy Milady. Ta se jim narodila v roce 1926.

Myšlenka postavit dosud nerealizovaný poslední dům Adolfa Loose vznikla před více než 25 lety při rekonstrukci Müllerovy vily.

„Našli jsme pozůstatky plánů domu pro Evu Müllerovou. Nápadu jsme se nevzdali a podařilo se nám ho dotáhnout do stavu, kdy se bude opravdu stavět,“ říká Karel Ksandr, ředitel Národního technického muzea v Praze.

Domek by měl být dokončen už příští rok. Muzeum pro něj uvolnilo pozemek na Letné, základy už jsou hotové. Příští týden Ksandr s mnoha význačnými hosty „poklepe na základní trám“, a to v rámci konference Iconic Houses.

Ta se bude věnovat české architektonické avantgardě a moderně, kam se řadí i dílo Adolfa Loose.

Původní plány a nákresy z meziválečné doby zpracovali studenti Fakulty architektury ČVUT. Adolf Loos (1870 až 1933) na konci své kariéry dostal od průmyslníka Františka Müllera zadání úsporného a levného domku, který by byl vhodný jak pro dělnickou rodinu, tak i pro management.

Dům měl sloužit pro zaměstnance firmy Müller & Kapsa. Vizionář, který odmítal ornamentální prvky tam, kde nepatří, byl tou dobou už nemocný. Ležel v pražském hotelovém pokoji a diktoval svému asistentovi propozice.

„Loos s Müllerem předběhli dobu. Chtěli posunout úroveň nižší třídy. Na začátku 30. let minulého století vznikla naléhavá potřeba sociálního bydlení. V mnoha evropských městech vznikaly takzvané dělnické kolonie malých domků. Na tento trend reagoval Loos řadou návrhů úsporně řešených dřevostaveb s praktickou kuchyňskou linkou a univerzálním obytným prostorem,“ vysvětluje kunsthistorička Maria Szadkowská, kurátorka luxusní Müllerovy vily, kterou Loos navrhl.

Revolucionář mezi architekty udržoval s klienty co nejužší vztah, což občas vyústilo v to, že s rodinou přímo bydlel. S Mül­lerem se seznámil v Plzni, když pracoval na interiérech dnes hojně navštěvovaných bytů.

Na Müllerovu firmu však začala doléhat finanční krize a projekt dělnických domků musel jít stranou. „Problém byl s cenou, která se vyšplhala asi na 320 tisíc prvorepublikových korun, dnes tři miliony korun. Müller si výstavbu už nemohl dovolit, ale Loos měl zájem část uskutečnit,“ zdůrazňuje Szadkowská.

A tak se domluvili na kompromisu. Loos, který odmítal klasické uspořádání na patra, se musel vejít do menšího měřítka, přestože byl zvyklý svůj promyšlený Raumplan (prostorový plán) uplatňovat na velkorysejších plochách. Využíval každičkého místa. Dům slibuje přístupný interiér osazený svítidly.

„Jedná se o maketu, která by měla stát minimálně deset let. Stane se muzejním exponátem jedna ku jedné, bez zavedené vody a odpadů, zato s funkčními elektrickými rozvody. Zatím jsme na částce jeden a půl milionu. Loos zanechal rozličné plány, pokyny a záznamy, studenti fakulty architektury odvedli úžasnou práci,“ uvedl Ksandr.

Konstrukce má řadu specifik. Studenti se nejprve zabývali venkovní podobou, potom rekonstruovali vnitřní uspořádání prostoru. „Když se na mě Karel Ksandr obrátil, napadlo mě, že by bylo ideální to zadat jako školní projekt. Vybraní studenti se tak ponořili hlouběji do povahy Adolfa Loose. Byla to často detektivní práce,“ upřesňuje Václav Girsa, vedoucí Ústavu památkové péče na Fakultě architektury ČVUT.

Loos se držel subtilní kombinace bílé, červené a zelené, která spolu s tapetami a dřevem hrála na lidské smysly. Konkrétnější obrysy studentům pomohl dotvořit architekt Petr Krajči, jenž vypracoval model 1 : 25. Některé prvky tak museli převzít z jiných Loosových realizací, např. zábradlí na terase.

Ředitel Národního technického muzea Karel Ksandr vidí smysl celé akce ještě v jednom aspektu: „Ten dům by se dal použít i pro dnešní mladou rodinu. Možná to někdo ze současných architektů vezme jako inspiraci v tom, jak úsporně pracovat s prostorem i energeticky udržitelným bydlením. Mohlo by to pomoci vyřešit situaci s drahými byty.“