V Ostravě zněla skvělá world music i taneční rock

Salif Keita byl největší hvězdou world music na jubilejním desátém ročníku, i když byl v nevděčné roli náhradníka za Youssou N´Doura. Nakonec se mu přinejmenším vyrovnal. Jeho hudba si zachovávala africké kořeny, ač byla upravena pro evropské uši. Stála na polyrytmice a repetitivních mikrofigurách kytar, které se proplétaly. Skladby však byly kratší, než jak se hrají na černém kontinentu, refrény byly výraznější a basa více do funku. Vytknout však nelze nic, žádné podbízení se nekonalo. A přídavek, kdy Keita zpíval sám, patřil k nejsilnějším momentům.

Berbeři Oudaden už tak pestří nebyli, za to ale nabídli syrovější podobu hudby postavené hodně na rytmu a formě zvolání a odpovědi.

A mimořádně syrový byl i australský domorodec Frank Yamma. Ten se sice chopil západního nástroje – kytary a zpíval anglicky, ale jeho projev oplýval neobyčejnou drásavostí.

Sobota potvrdila, že world music je stále jednou z os festivalu stejně jako křehké folkové písničkářství, jaké přinesla Irka Lisa Hanniganová se svou skupinou. Stála na pomezí mezi world music, irským písničkářstvím a ohlasy kontemplativní hudby, která měla na festivalu vždy prostor a kterou v sobotu po pátečním vystoupení Stephana Micuse reprezentovala nová kapela Oldřicha Janoty.

I letošní ročník ukázal, jak se festival proměňuje. Vystoupení The Horrors potvrdilo, že se rock stal nedílnou součástí programu. Oblíbenci britské kritiky byli lepší než nedávné ostrovní objevy typu Arctic Monkyes a Kaiser Chiefs. Jsou však až moc derivátem nové vlny počátku osmdesátých let, vliv dvojice Joy Division a New Order, ale také Add N To X, byl až moc patrný. Místy také vadily až příliš vlezlé refrény ukazující, že kapele občas jde více o prvoplánovou snahu zaujmout publikum než o niternou výpověď a la Ian Curtis. Dojem se však postupně zlepšoval a závěr s dlouze gradovanou skladbou stál za to.

Velký prostor dostala taneční hudba. Obnovení Apollo 440 s odstupem let působí spíše rockově, ale hybnost si zachovali a představovali důstojnou tečku za sobotním programem.

Mnohdy však na festival proniká aktuální podoba taneční hudby v onom pojetí, pro které je i označení bum plác až příliš lichotivé, protože je to jen dunění bum bum bum bum. Nástup urban music ovlivněné taneční hudbou a hip hopem nelze ignorovat, bohužel se tam však ne vždy daří oddělit zrno od plev. I dobrý trombonista Ashley Slater měl tento typ doprovodu. A česko americký projekt N.O.H.A. s přece jen pestřejší rytmikou, ale také plný klišé, ukazoval, že toto dění nastupuje i na tuzemskou scénu.

Jako zjevení proto působily soubory, které se vymykaly, což byl zejména případ japonských Mono spojujících art rock s kytarovými stěnami a la Sonic Youth nebo My Bloody Valentine. Další odlišné projekty nabídla newyorská scéna, která bohužel kapacitně nestačila a jež by si zasloužila drahokam v podobě nějakého skutečně známého jména, jako je třeba Elliott Sharp. To by však člověk už chtěl moc, i když u festivalu s tak velkými ambicemi možná ne.