Článek
Co nabídnete na festivalu Colours of Ostrava, kde vystoupíte s finským akordeonistou Kimmo Pohjonenem?
Budeme hrát Uniko, je to hudba, kterou Kimmo a Samo Samuli Kosminen napsali pro Kronos. Je to už nějakých sedm nebo osm let. Myslím si, že je to nádherná hudba. Hrát s Kimmem a Samulim je velká radost, jsou to fantastičtí muzikanti a nás to velmi baví. V České republice jsme společně nikdy nehráli, a tak se na to těšíme.
Jaké to je hrát s Pohjonenem, který hodně improvizuje?
I když je v Uniku pár míst, kde improvizujeme, je v zásadě v notách a Kimo i Samuli vědí, kde zrovna jsou.
Kimmo Pohjonen (vlevo) a a Samuli Kosminen při interpretaci skladby skladbu Uniko
Takže je to pevná skladba...
Ano, kromě chvíle, kdy seskočíme z pódia.
Co vás tak zaujalo na Pohjonenově hudbě?
Když jsem ho poprvé slyšel, což bylo asi před deseti lety, byl jsem úplně ohromen tím, jaký život je v jeho hře. On taky přišel na pár našich koncertů, stali jsme se během let přáteli a bylo součástí přirozeného vývoje, že pro nás napsal rozsáhlou skladbu.
A co pro vás znamená právě využití akordeonu, když jste spolupracovali s různými muzikanty hrajícími na různé nástroje od elektronických, přes etnické až ke klarinetu?
Akordeon je jedním z mých nejoblíbenějších nástrojů, proto se často objevuje v hudbě, kterou hrajeme. I cimbálovka Taraf de Haïdouks má akordeon, hráli jsme se skvělým irským akordeonistou Tonym McMahonem, i když bandoneon není přesně totéž jako akordeon, hráli jsme s Tiger Lillies a hráli jsme skladbu, co napal Astor Piazzolla pro Kronos.
Budete hrát jen Uniko, nebo zahrajete i další kompozice?
Jsem si jist, že na koncertě bude i pasáž, kde budeme hrát jen my.
Na jaře vám vyšlo album, kde hrajete dílo ruského skladatele Vladimira Martynova. Čím vás zaujalo?
Vladimir Martynov napsal pro Kronos úžasnou hudbu. Protože na západě zná jeho tvorbu jen málo lidí, je to skvělá možnost představit ho našemu publiku. Pokaždé, když ji hrajeme, tak se po její interpretaci cítím lépe. Přístup, jaký uplatňuje v hudbě, má jen málo lidí. Nikdo z lidí, které znám, není jako Vladimir Martynov. Mluvím o způsobu, jakým přináší něco z minulosti do současnosti a budoucnosti. Ve skladbě Schubert Quintet (unfinished) Martynov přenesl Schuberta do XXI. století. A my se díky ní ocitáme ve zvuku a na místě, které hudebníci na celém světě znají jako Schubertovo místo.
Zejména ve druhé větě jsou místa, které stojí za to uchopit. Miluju tuhle skladbu, je trochu jako kvartet, který Mahler nikdy nenapsal. Těším se, že spolu budeme dlouho spolupracovat. Schubert Quintet (unfinished) nám navíc dal šanci si opět zahrát s naší kamarádkou, cellistkou Joan Jeanrenaud
Jaké to je opět pracovat s Joan Jeanrenaud?
Jak asi víte, Joan má roztroušenou sklerózu, takže je pro ni velmi obtížné cestovat, jak to děláme my. Ale stejně spolu budeme hrát v New Yorku 28. února. Všichni se na to velmi těšíme. Bylo skvělé s ní zase natáčet. Velmi si užívala hraní ve skupině s cellistou Jefferyem Zieglerem. Byly to krásné okamžiky.
Kronos Quartet, první houslista David Harrington druhý zprava
Natočili jste hodně skladeb od autorů z Ruska nebo zemí bývalého Sovětského svazu, ať už je to Alfred Schnittke, nebo Sofija Gubajdulina. Čím vás jejich tvorba zaujala?
Pro mě je důležité, že Martynov, Schittke, Gubajdulina a Valentin Silvestrov, jehož skladba má tento týden premiéru, mají jedno společné: hudba je pro ně jako náboženství, jsou hluboce ponořeni do svého tvůrčího procesu, do své kreativity. Je to něco, co se ve většině americké hudby neobjevuje. U nich je skutečně udivující spojení s hudbou, možná to má něco společného s tím, jakým obtížím v životě tito lidé čelili, aby byli schopni skládat.
Co vás zaujalo na tvorbě Silvestrova, která je mnohem uměřenější a poklidnější než díla Gubajduliny, Schnittkeho či Šostakoviče, kterého jste interpretoval?
Nová skladba Silvestrova je jedna z nejlepších, samozřejmě spolu s díly Henryka Góreckého. Silvestrov má v sobě vnitřní klid, kontemplaci. Je to hudba, která zní, jako byste ji už slyšeli, i když pravděpodobně ne. Je familiární, a přitom familiární není.
Proč se zaměřujete takřka výhradně na interpretaci žijících skladatelů?
Protože pro nás napsali tolik skvělých nových skladeb. Nyní zkoušíme jednu od Alirézy Farhanga, který pochází z Íránu a žije ve Francii. V jeho nové skladbě je i elektronika a samply. Zrovna jsem se vrátil ze zkoušky před pár minutami a jsem tak šťastný, protože skladba nyní dává smysl. Zkoušeli jsme a zkoušeli a nakonec den před světovou premiérou jsme se do ní dostali, uchopili jsme ji. Poslouchal jsem nahrávky, které udělal pro francouzský rozhlas. Zní skutečně dobře.
Používá Farhang také mikrointervaly, jaké jsou v tradiční perské hudbě běžné?
Ano, používá hodně čtvrttónů.
Znáte Aloise Hábu?
Hába je skvělý.