Článek
Jedno z možných vysvětlení je, že ještěrka je schopna přijít o kus ocasu, aby si zachránila život, a že tedy film je o obětování části sebe sama (nejen v rovině tělesného úrazu) v zájmu započetí čehosi nového.
Jiné vysvětlení nabízí konstatování, že chytat ještěrku za ocas a utrhnout jí ho tím, je hnusné. A že tedy i všichni ti, kdo ublížili hlavnímu hrdinovi filmu Josefovi, jsou hnusní, protože mu utrhli prakticky všechno, na čem mu záleželo.
Vzhledem k tomu, že se o nich nedozvíme prakticky nic jiného, než že mu tak moc a ošklivě ublížili, je to vysvětlení docela pěkné.
Bohužel však musím tady a teď učinit doznání. Donedávna jsem si myslela, že když se ještěrce utrhne kus ocasu, vlastně se skoro nic nestane, protože jí doroste nový. Bolí to, to ano, ale které poranění nebolí? A v duchu toho jsem chápala i film Ocas ještěrky, neboť se v něm za celých minut 90 minut vlastně dohromady nic nestane, jen hrdinu všechno bolí a přiměřeně tomu se celou dobu i tváří.
Inspirace pohádkou Boženy Němcové
Scenáristé Vladislav Kliment a Alan Smisík se inspirovali pohádkou Boženy Němcové Anděl strážce, situovali film do současné reality, ale nic z toho bohužel pořádně nedotáhli – ani pohádku, ani současnost. Nadpřirozené bytosti andělského typu nepřiznávají naplno, jen mladíka, který se na Josefa nalepí, aby ho provedl křivolakými životními cestami (jde mu ale spíš na nervy), oblečou ho do bílé mikiny s kapucí a pro pomaleji chápající diváky ho ještě pojmenují Gabriel.
O věštbě, která Josefovi předpověděla smrt v devětadvaceti letech, se jen zmíní a pak od ní jdou radši pryč k jakýmsi Josefovým sebevražedným představám, v nichž skáče po hlavě do řeky. Ono by ani nebylo divu, kdyby skočil, když mu autoři nadělili tolik špatností: žena od něj utekla i s dítětem do Španělska, přišel o práci, o byt i o oblíbená cédéčka, přežívá v hnusné malé dílně jako neúspěšný opravář.
To všechno se ale stalo před filmem nebo na jeho samém začátku a dál už ho jen nikdo nemá rád, nikdo si s ním nechce hrát a my se ptáme, proč by měl. Josefovým charakteristickým rysem totiž je, že se ustavičně „tváří“! A to je snad ještě horší, než když se o ženské řekne, že ustavičně „kecá“. (Nebo ne?)
Ublíženec bez kloudného příběhu
Buď jak buď, tvůrci Ocasu ještěrky se zabývají pocity člověka, jemuž nevymysleli kloudný příběh, aby se diváci dozvěděli, proč se mu to všechno stalo, ani co by měl udělat, aby se z toho vyhrabal, proč by ho měli mít rádi nebo neradi. Nejspíš si to mají sami domyslet po kině.
Tomu nasvědčují i slova producenta Jiřího Konečného, že se toho „spousta děje mimo film“. Lze jen litovat, že si to autoři nechali pro sebe – třeba to mohlo být zajímavé.
Ocas ještěrky není podařený film, i když samozřejmě není z těch filmů, které se zaměřují jen na první signální soustavu diváků. Naopak, chtěl by být umělecký, dokonce mnohá vysvětlení, která název nabízí, ukazují na docela zajímavé záměry, ale žádný z nich nedošel naplnění, takže se celý film podobně jako hlavní hrdina jen jako umění tváří.
Herci se nemohli moc předvést
David Švehlík v roli Josefa tedy nemohl moc ukázat, jak umí hrát, protože nemá dělat nic jiného než se tvářit, a to je pohříchu málo. Škoda, rozsahem role to vypadalo na dobrou příležitost potvrdit a rozvinout to, co sliboval jeho výkon v Pravidlech lži nebo i v televizní Kriminálce Anděl.
Tady sice působí chvílemi docela sympaticky, což považuji vzhledem k minimu herecké akce za mimořádný výkon, společně s Karlem Zimou – Gabrielem v několika bezmála vtipných chvilkách naznačují, že snaha prospět byla z jejich strany veliká, ale bylo to málo platné.
Také o režijních dovednostech Iva Trajkova lze říci, že od Kanárské spojky značně vzrostly. Film má místy docela pěkně vytvořenou atmosféru zmaru, jen škoda že se v té atmosféře vlastně skoro nic nestalo.
Ocas ještěrky, ČR 2009
Režie: Ivo Trajkov, Hrají: David Švehlík, Karel Zima, Verica Nedeska