Článek
Zabývá se pocity příslušníka „sendvičové generace“ v raném středním věku, který pečuje o své malé děti a zároveň o stárnoucí rodiče. Na jedné straně je tu vztah otce k malé dceři, na druhé vztah dospělé dcery ke stárnoucímu otci. „Ondřejovy texty rozvíjejí řadu příběhů, které tiše bublají pod povrchem, nenápadně zurčí v trávě opodál, bzučí jako neviditelný hmyz, burácejí v dálce jako blížící se bouře. Obsesí jeho Otce je tektonika – utkvělá představa, že se litosférické desky, na nichž stojí naše domovy a naše životy, mohou zčistajasna pohnout, rozevřít a v jediném apokalyptickém okamžiku vše pohltit,“ říká o hře dramaturg Jan Tošovský.
Podobně podle něj působí i text hry. „Jako by se nic nedělo, opájíme se krásou slov a poetických obrazů, ale neustále přitom cítíme sotva znatelné chvění pod nohama a v břiše: neklamná známka toho, že pod povrchem číhají víry a turbulence, které hrozí strhnout nás do kataklyzmat autorovy představivosti,“ dodává.
Inscenaci nastudoval režisér Jan Frič s herci Šimonem Krupou, Pavlou Beretovou, Jindřiškou Dudziakovou, Radúzem Máchou, Taťjanou Medveckou a dalšími. Herec Šimon Krupa konstatuje:
„S rolí se ztotožňuji jak pro úděl marnotratného syna, který se snaží utéct v podstatě sám před sebou, tak pro někoho, kdo se celý život tiše obává, jestli se dokáže vyrovnat s postupným odchodem rodičů. Jestli obstojí v laskavosti a trpělivosti, v péči, kterou obdivoval, když se jeho rodiče starali o rodiče své. Je to trochu Freud a trochu variace na oidipovské téma.“
Může se vám hodit na Firmy.cz: