V Městských divadlech pražských vzdávají hold Haně Hegerové

Malé h v názvu není překlep, ale formulace tématu, jež provází kariéru Hany Hegerové i inscenaci, volně ve smyslu, že člověk si má za všech okolností zachovat svou tvář.

„Dnes mě soudí / kdejaký náhodný muž. / Že chci stále jen dávat i brát, / že mám v úmyslu žít, jak se dá / v proudu dní / míjejících,“ zpívá Hana Hegerová, v inscenaci pak Zuzana Mauréry, jako závěrečné vyznání z písně Potměšilý host. V Rokoku začínala Hegerová koncem 50. let v kabaretech Darka Vostřela kariéru. A do sálu Rokoka se, alespoň pomyslně, vrací v představení pořádaném k její poctě.

Autory scénáře nutno pochválit, že neupadli v pokušení vytvořit na základě písní životopis Hegerové, byť, jak zmiňují v programu, by nebylo tak těžké ho poskládat. Místo ilustrace životního příběhu se ale pokusili oživit příběhy jejích písní. A i to, jak ukazuje výsledek, je úkol nadmíru ošidný.

Tvůrci stominutové inscenace bez pauzy usadili diváky na jeviště a z hlediště vytvořili metaforický prostor nočního města, v němž se nad ránem potkává šest postav. Může být právě tak barem, jako divadelním sálem, biografem či chátrajícím kostelem. Putování světem šansonů uvozují slova „Já jedu domů tmou“ z Cesty textaře Pavla Kopty. A záhy se ze tmy vynořují postavy tří žen a tří mužů a s nimi jejich příběhy: stereotypem unavené manželství, pokus o rehabilitaci nevydařeného maturitního večírku, kněz procházející krizí víry, průměrný herec, stižený navíc blíže neurčenou hrozbou vážné choroby… A mezi dialogy vkládají herci písně volně korespondující s příběhy.

Zpočátku je to poněkud chaotické, postavy splývají, byť se každou z nich autoři snaží představit krátkou charakteristikou neviditelného Hlasu (Ondřej Pavelka). Ale dialogy jsou útržkovité a ne ze všech míst na jevišti je do hlediště dobře vidět. Navíc i písně znějí jen v úryvcích, dotkneme se více než desítky nejznámějších i těch méně známých, ale jen některé zazní v úplnosti. A celé to má trochu těžkopádný temporytmus.

Postupně, jak se divák v postavách i příbězích zorientuje, je s to ocenit i jemný humor a jiskření mezi postavami, a především si vychutnat písně, s nimiž se herci a herečky vyrovnávají na dost slušné pěvecké úrovni. Samozřejmě tu schází osobnost Hany Hegerové, její úsměv prolnutý do hlasu, dychtivost i lehce shozené dojetí, charakteristická barva a výraz jejího nádherného hlasu. Ale třeba Můj milý málo milý je v podání Niny Horákové, Barová lavice zpívaná Danou Markovou anebo Potměšilý host v podání Zuzany Mauréry přinášejí zážitek z procítěné interpretace, dobře zpívá i Tomáš Petřík a Tomáš Havlínek.

Písně tak nabývají značné moci nad dialogy a jejich texty od kvalitních textařů (mezi nimiž září Jiří Suchý) usvědčují čím dál patrněji mluvené dialogy z upovídanosti i banality. Ale je opravdu těžké vyrovnat se zpívaným příběhům, jež nasazují laťku hodně vysoko. Stejně tak tříčlenná živá kapela, jíž vévodí klávesy Jena Hovorky, nenahradí zcela zažitý dojem z instrumentace šansonů.

Na samém začátku zazní do tmy úvodní slova scénáře: „Je generacemi dokázáno, že existuje specifický stav lehké melancholie, hlubokého zoufalství, krásy, estetické marnosti a zvýšené hladiny alkoholu, v němž si lidé bez rozdílu věku, pohlaví a politické příslušnosti nahlas a dokola pouštějí písně Hany Hegerové.“ Je tomu tak. A při vší úctě k večeru, jímž se tvůrci Městských divadel pražských pokusili vzdát hold legendární šansoniérce, lidé stejně vždy sáhnou raději po originálních nahrávkách Hany Hegerové. Ale to by tvůrcům i aktérům večera Bez hany asi nebylo proti mysli.

Může se vám hodit na Firmy.cz: