V Kempenu, sedmapadesát let poté

V německém městě Kempen, kam mne pozvala místní univerzita, abych tam přednášela pro jejich studenty a dospělé posluchače o holocaustu a o tom, co znamená pro dnešní dobu, zaplnilo velkou aulu asi 250 lidí. Někteří stáli i vzadu za poslední řadou a s velkým zájmem poslouchali, jak jsem četla z několika kapitol ze své knihy Klid je síla, řek' tatínek (česky vyšla v nakladatelství Primus v r. 1998 - pozn. red.), přeloženo do němčiny In der Ruhe liegt die Kraft, sagte mein Vater. Bylo to líčení mých čtyř let strávených v pěti vyhlazovacích táborech. Po čtení, které vzbudilo mezi posluchači velký zájem, následovala ještě hodina otázek a diskuse.

Když moje vystoupení skončilo, posluchači odešli, sál se vyprázdnil, světla pohasla a já jsem si na pódiu ještě rovnala papíry a chystala se k odchodu.

V tom vstoupil do místnosti muž a u dveří požádal pořadatele, jestli by se mnou mohl mluvit, že je to pro něj velmi důležité.

Předstoupil přede mne muž středního věku, Němec, asi tak pětapadesátiletý, menší postavy. Měl tmavé, dost husté krátké vlasy a velké šedivé oči, ve kterých se zračila nejistota a jakási naléhavá nutnost.

Představil se: "Já jsem Martin Borman."

Trochu ve mně hrklo, jako by se přede mnou objevil někdo ze záhrobí. TEN to přece být nemůže, prolétlo mi rychle hlavou. Snad jeho syn?

Četl moje myšlenky a rychle dodal: "Já nejsem s Martinem Bormanem nijak příbuzný," aby odstranil pochyby a snad i moji nedůvěru k němu.

Zostřila jsem sluch a čekala, co bude dál.

Pokračoval: "Byl bych vám velmi vděčný, kdybych se vás směl na něco zeptat."

"Prosím. Beze všeho," vlídně jsem odpověděla a ujistila se, že mi dnes v Německu nehrozí žádné nebezpečí.

Místo své otázky, sáhnul do kapsy, vyndal malou, trochu pomačkanou fotografii a položil ji přede mne na stůl.

Byla na ní mladá žena, asi pětadvacetiletá, blondýna, tvrdé rysy, úzké sevřené rty, přísný výraz v obličeji. "To je moje matka. Byla SS dozorkyně v ženském lágru v Bergen-Belsenu."

Promítnul se mi obrázek z února 1945, kdy jsme tam přišly.

"Viděla jste ji tam? Pamatujete se na ni? Mohla byste mi o ní něco říct?" Díval se na mě jak ztracené dítě a tiše mě prosil o pomoc.

Fotografie mi nic neříkala. Nikoho nepřipomínala. "Bohužel vám k tomu nemůžu nic říct. V lágru bylo hodně dozorkyň," a v duchu jsem je viděla, jak měly zastrčený bič v holínkách, "já jsem se jim vyhýbala a držela se v pozadí a nikdy jsem se se žádnou nestřetla. Jenom jednou, to mne vytáhla z řady vedoucí SS dozorkyně Irma Graese - kterou po válce odsoudili k smrti. Ale tahle to není. Je mi líto, ale nemůžu vám nijak pomoct."

Díval se na mě jako někdo, kdo ztratil poslední naději.

"Proč to vlastně chcete vědět?"

Přejel si rukou obličej, v očích záhadu i beznaděj, a pokračoval: "Já jsem se to dozvěděl, až když mi bylo padesát, od jedné neznámé paní, krátce před její smrtí, která mi řekla: Jestlipak víš, že tvůj otec nebyl tvůj otec a že tvoje matka byla SS dozorkyně v Bergen-Belsenu?"

Úpěnlivě se na mě díval a dodal: "Pro mne bylo toto odhalení šok, ze kterého se nemůžu probrat," a odmlčel se.

"Mluvila vaše matka někdy o své minulosti?" "Ne. Nikdy. Ani slovem se celá ta léta o ničem nezmínila. Ke konci války, když Angličani obsadili Bergen-Belsen, 15. dubna 1945, byla v sedmém měsíci se mnou těhotná a Angličani ji asi, vzhledem k jejímu pokročilému stavu, propustili. Já jsem se narodil v červnu 1945."

Takhle to určitě nebylo, odtušila jsem v duchu. Vím, podle anglických válečných dokumentů, že při jejich příchodu do Belsenu, polovina dozorců a dozorkyň, bylo jich tam asi 500, z lágru utekla, nikdo je už nikdy neidentifikoval a ztratili se v poválečném davu. Celý život až do svého konce museli svou minulost tajit.

"Jak se k vám chovala vaše matka jako k dítěti?"

"Byla velice přísná a zamlklá. Jen si pamatuji, že často v noci ze spaní křičela. Ptal jsem se babičky, její matky, proč křičí. Řekla mi: To víš, byla válka, házeli na nás bomby a bála se. Tak se jí to vrací."

Dnes ovšem Martin Borman ví, že se jí v noci musely vracet jiné obrázky, na které přiklopila železnou poklici. Ale obrázky nezmizely. Umřela poměrně mladá na rakovinu.

Díval se na mě a zeptal se: "Vadí vám, že o tom s vámi mluvím?"

"Ne. Vůbec ne. Naopak. Velmi mě to zajímá. My totiž o těchto lidech málo víme. Skoro nic. Jak se k takové službě dostali? Dobrovolně? Byli donuceni? Z hmotných důvodů? Z národnostního přesvědčení? Ale hlavně - co je udržovalo tak dlouho ve stálém stavu krutosti? Měsíc za měsícem. Rok za rokem. Co je posilovalo? Co si při tom mysleli? A po válce? Jak se se svými činy vyrovnali? Zapomněli na ně a žili spokojeně dál? Nebo je svědomí strašilo? Přiznali by se ke svým činům aspoň na smrtelné posteli a uzavřeli s Pánem Bohem mír - anebo si je radši vzali s sebou do hrobu?"