V každém tvoru jiskra boží

Nápad propojit poslední Janáčkovu operu podle Dostojevského románu s duchovní kantátou na staroslověnský mešní text měl dirigent Jakub Hrůša, ale uspěl s ním až u režiséra Jiřího Heřmana, který má pro scénické uvedení obou děl patřičnou odvahu i fantazii. Propojil je tématem utrpení a následného vykoupení vězňů sibiřského gulagu.

Prostor obří dřevěné haly v modrošedozeleném odstínu s krásným svícením ústí na horizontu do projekce chladných břehů řeky či mlhou zahaleného lesa, teprve v závěru se projasní do vysněné krajiny domova nejmladšího vězně, chlapce Aljeji, jehož osud volí režisér z útržkovitých příběhů vězňů jako stěžejní a nosný svorník inscenace.

Zatímco v opeře samé se Heřman pohybuje v zásadě v tradiční realistické konvenci, v Glagolské mši přichází s volnou asociací křesťanských symbolů propojených s osudy vězňů. Glagolská mše je bohoslužbou slouženou za všechny oběti gulagu, kde Kristus je jednou z nich. V opeře symbolizuje zajatého orla, ve druhé pak víru a vykoupení. Je to domyšlené a emotivní spojení v duchu Janáčkova motta V každém tvoru jiskra boží.

Jakub Hrůša dosahuje v práci s orchestrem, sólisty a především vynikajícím sborem Janáčkovy opery vysoké kvality promítnuté do výrazově bohatě odstíněného a dynamicky propracovaného uchopení Janáčkovy hudby, jež je samo o sobě velkým zážitkem. Ale především se dokonale pojí s Heřmanovou scénickou koncepcí a vynikajícími pěvecko-hereckými výkony všech sólistů i sboru do sugestivního celku, který by obstál na kterékoli evropské přední scéně. Nový počin brněnské opery opět dokazuje, že tento dobře vedený soubor dnes stojí na špičce domácí opery svou dramaturgickou odvahou i inscenační kvalitou.