V Jiráskově Lucerně karty nikdy nelžou, ale zpropadení chlapi jo

V Těšínském divadle na to přišli: Hrají v úpravě Miloslava Čížka a Ivana Misaře Lucernu právě o tom, v postavě Kněžny ještě s přidanou hodnotou osvícenské vrchnosti, které už se pověstná přikrčenost obyvatel české kotliny taky pěkně zajídá.

Prozradím rovnou, že v Českém Těšíně hrají krásnou báchorku Mistrova krátkého impresionistického poblouznění. A abych byl spravedlivý, přidané hodnoty je rovnou tak na dvacetiprocentní daň.

Položkou nejkvalitnější je určitě hudba Zdeňka Bartáka. Lucerna není muzikálová, písniček lyrických a jiných (Hejkalův song, nebo ten karbanický Kláskové) je ale na rozdávání. Však také texty nenapsal nikdo menší a zkušenější než Eduard Krečmar. Už dlouho autor nesršel tolika hitovkami. To volá rovnou po vydání cédéčka!

Bartákovo dílo v aranžích jeho syna Daniela moc dobře zpívají Lucie Bergerová (Kněžna), Jolana Ferencová (Klásková), Petra Sklářová (Královna víl), Zdeněk Klusák (pomocník Braha)... Markéta Glosová v roli Haničky má intonační rezervy.

Hvězdou těšínské Lucerny je ovšem hůlkovský Petr Dopita. Znělý baryton nejstaršího Mlynáře na českém jevišti - no, už mu táhne na..., takže sám se přiznal, že ve vztahu k Haničce si připadá jako úchylný otčím, rozechvívá divadlo i divácká srdce.

A aby toho nebylo dost, jeho Mlynář mezi četbou starodávných kronik, odháněním mlsného vodníka Michala (Lukáš Baran), provázením mladé kněžny na lesní zámeček a bráněním lípy hraje na pilu, v čemž je Dopita u nás takřka nedostižným mistrem.

Režisér Čížek v Těšíně opravdu našel recept, jak Lucernu zbavit patiny, a v asi tuctu inscenací posledního čtvrtstoletí se ta jeho zařadila hodně vysoko v lepší polovině realizací, jejichž autoři umí přemýšlet (Skála, Morávek, Peška, Srba...).

Z herců musím ještě pochválit Dvořana Michala Przebindy, Žána Vítězslava Kryškeho, Komornou Adély Krulikovské a neodolatelného starého vodníka Ivana Karola Suszky. Vyhnali ho už neznabozi z Polska a nad jeho údělem oko nezůstalo suché. A pointa vážnější: Už nás zase dojímá naděje, že „zas jednou bude líp“.