Článek
Opera vznikla za spoluúčasti samotného Becketta (dokončena 1960), neboť skladatel (souputník Martinů) patřil k jeho osobním přátelům. Nemyslím si však, že hudba hru výrazně obohatila. V každém případě se propojení činoherní a operní verze do jedné celovečerní inscenace ukázalo být pro obě díla kontraproduktivní.
Smysl se ve velké budově vytratil
Monodrama vyžaduje soustředěný komorní prostor, v němž herec může z očí do očí formovat křehké valéry Beckettova textu. Vzhledem k početnému obsazení operního orchestru se však hrálo v historické budově Národního divadla, na jehož jevišti Josef Vinklář coby Krapp dokonale zanikal. Na prvním balkóně nebyly mnohé repliky slyšet, překryty mimo jiné hlučnou klimatizací budovy. Také herecké detaily na tuto vzdálenost bohužel nedosáhly.
Ivan Kusnjer jakožto operní Krapp měl v tomto ohledu jednodušší pozici, zpívané slovo je průraznější nežli mluvené, a Kusnjer roli nastudoval vskutku přepečlivě, bez sebemenších pěveckých potíží. Precizní dikcí nakonec tlumočil slova lépe než Vinklář, herecky mu byl rovnocenným partnerem, ovšem smysl jeho Krappa byl ještě méně čitelný než Krappa Vinklářova. Mimo jiné proto, že Kusnjerův hlas zněl z nahrávky prakticky identicky jako naživo, což značně destruuje strukturu hry.
Nejasná koncepce scény
Nevhodný prostor historické budovy a snaha jevištně propojit obě díla do jednotného tvaru zřejmě vedly režiséra Michala Dočekala k rozehrání jevištní mašinérie, v níž zbytky smyslu Beckettova textu utopil definitivně. Scéna Jany Prekové je sama o sobě působivá, umožňuje zprvu oddělit přísně minimalistický prostor činoherní (takřka dle Beckettova předpisu) od opulentnějšího operního, a nakonec je oba prolnout do jednoho společného, v němž se operní Krapp sejde s činoherním. Jenže nevím, proč tomu tak je.
Režisér vršil kolem smyslu hry další, zejména technické bariéry, zvláště už poněkud otřepanou projekci reportážních záběrů. Na niterném textu stavěl vnějškové a spíše popisně vysvětlující obrazy. Dirigentu Přemyslu Charvátovi nechal dokonce vznítit v ruce taktovku, což více než k Beckettovi poukazovalo k mediálnímu sloganu "Národní divadlo zase hoří".
Přemysl Charvát nastudoval partituru precizně, ostatně je zjevné, že se na projektu tvrdě pracovalo s úmysly rozhodně nejlepšími a pokus sám si rozhodně nezaslouží odsoudit. Přesto však dobrý úmysl nevyšel.
Samuel Beckett, Marcel Mihalovici: Poslední páska. Překlad František Vrba a Přemysl Charvát, hudební nastudování a dirigent Přemysl Charvát, režie Michal Dočekal, scéna a kostýmy Jana Preková, česká premiéra 16. října 2003 v Národním divadle.
