Článek
První představení patřilo hostům ze Slovenska. Divadlo „A“ a Divadlo Shanti Prievidza nejsou na Hronově nováčky a inscenace Jozefa Krasuly vždycky nabídnou něco zajímavého. Tentokrát to byla dramatizace románu finského prozaika Arta Paasilinny Chlupatý sluha pana faráře o luteránském pastorovi, jemuž farníci věnují k padesátinám medvídě.
Medvěd ve městě
Inscenace potěší především ve své první třetině, kdy v rychlém a jevištně nápaditém sledu přináší základní dějové momenty. Ve chvíli, kdy se prostředky začnou opakovat a příběh se utápí v pastorových citových i názorových krizích, začne pozornost opadávat a příběh se tříštit v sled jednotlivých gagů. A závěrečné farářovo biblické „Já jsem cesta, pravda a život“ působí jako značně neorganický dovětek. Nicméně na začátek to byl vděčný materiál k diskusím a představitel chlupatého sluhy a vypravěče se stal jedním z hronovských fetišů, na něhož děti křičely: „Medvěde!“
Do zvířecí říše zavedlo i představení Poetického souboru Divadla Vydýcháno z liberecké ZUŠ. Devět holek a kluk – to je ideální sestava na pohádku o Smolíčkovi a jeskyňkách, za předpokladu, že i jelen bude dívčí.
S temperamentem, humorem, zpěvem a jednoduchým principem využití dřevěných tyčí se soubor zmocnil vtipně veršovaného textu Kláry Peřinové. Je vidět, že práce s herečkou libereckého Naivního divadla Michaelou Homolovou dětem prospívá.
Jako kdyby hráli sami pro sebe
Byla to radost pro děti i dospělé, na rozdíl od přepisu Erbenovy pohádky Pták Ohnivák, liška Ryška a my, který osvědčení loutkáři rodiny Šefrnů a Mohrů utopili v pomalu se vlekoucím tempu a dojmu, jako by hráli sami pro sebe. Céčko Svitavy tentokrát nezabodovalo u dětí, ani vrstevníků.
Jiří Jelínek a jeho královéhradecké Divadlo DNO patří rovněž k ostříleným hronovským matadorům. Letos přivezli skvěle odpozorovanou grotesku ze života teenagerů pod hravým názvem IDolls.
Nemlouvání, polibky, i rozchody
Na jedné straně je tu dobře hrající a zpívající kapela SEN (skvělá Johana Vaňousová) ztělesňující potřebu idolů, na druhé perfektní práce s loutkami, varírující příběh mechaniky namlouvání, prvních polibků i rozchodů.
Hlediště Čapkova sálu ochotně sehrálo fanoušky milující své idoly, ale zároveň při vší té třeskuté zábavě cítilo i existenciální nejistotu a prázdnotu loutkových Pájů, Johy, Georgů a Danů.
Osobitý pohled na léta 1933– 1950, respektive hrůzy a násilí v nich konané, sliboval česko-polskoněmecký projekt Kinder der Zeit/Pamiec/Ozvěny minulosti, k němuž síly spojili mladí lidé ze souborů Amateurtheaterverband NRW a Theater der Jugend Paderborn, MDK im. A. Bursy Krakov a RENTA Chomutov.
Epický závěr se nekonal
Začátek byl slibně obrazivý – z jeviště pokrytého vrstvou zmačkaných papírů se noří ruce svírající jablko, symbol života v jeho rozmanitých významech.
Bohužel, další dění utonulo v nekonkrétně vypodobněném násilí, v němž Židé se volně střídají s Němci, chlapci s napřaženými puškami toporně pochodují po jevišti a dívky se svíjejí v obecné křeči hrůzy a násilí. Škoda, dojem ze zpočátku zajímavé formy přebilo zklamání z vyprázděného obsahu.
To nelze rozhodně říct o Faidře běžící o život pražského souboru Relikty HMYZu, který si s příběhem pohrál drsným, ale nepovrchním způsobem. Své tvrzení, že Faidra se prostě zabije, Théseus je workoholik a Hippolytos „čůrák“, doložili promyšlenou faidrovskou koláží textů od Euripida přes Seneku, Racina, Sarah Kane a Heinera Müllera až po vedoucího souboru Šimona Stibůrka. Bylo to provokativní, ale chytré, autentické a dobře zahrané.
Faidra souboru Relikty HMYZu vyvolala diskuse i nadšení.
Velké ambice přineslo na jeviště i pražské Divadlo Kámen hrou svého guru Petra Macháčka Deus ex offo. Od detektivky ke kafkovskému existencialismu se hra propracovává minimalistickým opakováním textů.
Zpočátku to bylo zajímavé, posléze úmorné a nudné. Nakonec to nejlépe vystihlo v sále sedící dítě, které na konci otci položilo nevinnou otázku: „Tati, a kdo to vlastně ukradl?“
Do soboty maratón nabídne více než desítku dalších titulů.
