V češtině vyšlo Prokletí, další dílo autora Klubu rváčů Chucka Palahniuka

Hlavní hrdinka a vypravěčka, třináctiletá Madison Spencerová, se prý předávkovala marihuanou a skončila v pekle. Není ani tak podstatné, že to s tím předávkováním bylo trochu jinak, důležité je, že peklo je pro ni odporné i fascinující zároveň.

Její rodiče jsou celebrity z filmového průmyslu, a když ještě žila, milovali ji tak vehementně, až jí to bylo nepříjemné. A aby nebyla sama, adoptovali pro ni tu a tam někde ve světě bratříčka nebo sestřičku. Co na tom, že caparta většinou kvůli jeho neschopnosti adaptovat se vrátili tam, odkud byl doručen. Bývalí přívrženci hnutí hippies reprezentují smetánku s mizernou minulostí, za jejímž chováním není pražádná odpovědnost, jenom řeči a gesta.

Jak je podle Palahniuka v pekle? Rozhodně to není žádný med, zejména ne v blízkosti Oceánu promarněného spermatu nebo Velké střepové pláně. Také tam ale není nuda, i práce se najde.

Pokud je ten, kdo se do pekla dostal, závislý na svém egu, bude skřípět zuby. Jestliže se mu ale podaří vzdát se veškeré naděje, tak jako se to povedlo Madison, může se mít dobře, zejména v oblasti telemarketingu nebo pornografie.

A potká zajímavé lidi, například Charlese Darwina nebo Kateřinu Medicejskou.

Palahniuk je výtečný vypravěč, satirik i glosátor a rád škádlí vše svaté a obvyklé. Jeho třináctileté dítko vypráví hned několik příběhů, v nichž ironicky vzpomíná na luxusní život svých rodičů (přitom často cituje jejich životní moudra), snaží se pochopit (a to úspěšně) absurdity bytí v pekle a ještě dovede zcela přesvědčivě vykreslit tamní atmosféru hnusu i nečekané moderny. Výtečně napsané jsou Madisoniny monology o smrti i dialogy s těmi, kteří se do pekla za své prohřešky po smrti vydají (to ona přesně ví).

Palahniuk je také břitce vtipný. Očima své hrdinky popisuje absurdity moderního života, vysmívá se ekologii v rukou celebrit, životu ve filmovém průmyslu, přepychu i vztahům mezi mladými lidmi. U žádné z jeho předtím v češtině vydaných knih nebylo tak veselo, přičemž úsměv na rtech vyloudí jistě i jazyková bravura, s jakou přichází, i jak se s ní v překladu výtečně vyrovnal Richard Podaný.

Všechna tahle literární nádhera má ale háček. Palahniuk v ní zůstal padesátiletým autorem, mužem širokého rozhledu a ironického šklebu. To, co v knize vložil do úvah své hrdinky, by třináctiletá dívka sotva kdy řekla a vymyslela. Pravda, může mít patřičný odstup od smutných i komických situací, které zažila během života, může mít vypravěčský dar, aby tak plasticky popsala třeba svůj střet s Adolfem Hitlerem v pekle. Sotva by ale vyrazila do oblasti neobyčejných filozofických úvah, které mají hlavu, patu a mezi tím i tělo.

Chuck Palahniuk zůstal v této skvělé knize Palahniukem. Není Madison Spencerovou.