Článek
Děj Poupat vede diváky do míst, kde čas jakoby neměl dost prostoru k plynutí a lidé dost vzduchu k dýchání. Těch ve skutečnosti několik desítek kilometrů, které dělí severočeské průmyslové maloměsto od centra, je strašlivá vzdálenost – měřeno podmínkami a příležitostmi k práci, zábavě, k hledání partnerů i naplňování snů.
Poupata, to je nejen dávná spartakiádní skladba, kterou nacvičuje uklízečka Kamila s dalšími ženami na vystoupení pod vánoční oblohou, to jsou i děti, které se do tohoto neutěšeného koutu světa už brzy narodí. Budou – tak jako jejich rodiče – snít už jen o tom, jak odsud vypadnout, nebo mají i tady naději na lepší život?
Nádražák Jarda staví koráby v lahvích a přitom sní o lodi, na které popluje se ženou Kamilou po Amazonce. Jenže s každou další korunou vhozenou do automatu, se tomuto snu nenávratně vzdaluje. Jeho syn s urputností naivního mládí sní o velké lásce s dívkou krásných tvarů. Jenže se striptérkou, která pro všechny zdejší chlapy představuje krátký, ale pravidelný útěk od starostí, ho nepochybně vysněná velká láska nečeká.
Sní i Jardova dcera, jenže o útěku: je sice „v naději“, ale s jistotou předpokládá, že tady pro ni ani pro její budoucí dítě žádná není. A svůj velký sen mají i vietnamští stánkaři – že se jednou ze zimy, jíž nikdy nepřivykli, vrátí do svého teplého domova. Každá z postav, kterou nám Jiráský ve filmu představí, má svůj vlastní příběh, všechny jsou navzájem více či méně propojené, a nejsou tu žádné plevelné. To samo o sobě, ač by to mělo být samozřejmostí, je v české scenáristice jev vídaný tak zřídka, že stojí za to ho zdůraznit.
Každý z těch příběhů má smysl a pomáhá vytvořit celkový obraz života, který někdo žije a jiný nechce ani vidět – přijde na to, jak komu život rozdal karty a jak s nimi kdo dokáže hrát. Jiráského postavy v mnohém selhávají, ale jsou to natolik živí lidé, že si k nim navzdory jejich chybám velmi snadno vytvoříme pozitivní vztah.
I jejich příběhy totiž vycházejí z reality – od existenční mizérie přes ušmudlaný hospodský striptýz a spartakiádní cvičení (stačí se podívat na youtube) až po nechtěné těhotenství. A naději jim autor ponechává v tom nejdůležitějším, ve vzájemných vztazích. Štědrovečerní scéna u Hrdinových patří k emotivně nejsilnějším, jaké jsem minimálně v posledních letech v českých filmech viděla. A smysl má i osud vietnamské rodiny – asijští prodejci jsou dnes zcela běžnou součástí našich životů.
Témat, kterých se Jiráský dotýká, je hodně, některá by zasloužila hlubší, třeba samostatné propracování, ale Poupata přesto nekloužou jen po povrchu jevů, přinejmenším cítíme hloubku, z níž osudy jejich postav vycházejí. Hodně se na tom podílí celková atmosféra filmu, která působí autenticky, a přitom i díky obrazům kameramana Vladimíra Smutného nevyzařuje čirou depresi a totální zmar. A také díky střípkům humoru, který není implantován „pro odlehčení“, ale zcela přirozeně vychází ze situací a filmové reality.
Vladimír Javorský v roli Jardy podává mimořádný výkon, díky němuž se dovedeme dostat k duši nenapravitelného gamblera a cítit s jeho prokletím, aniž bychom ho omlouvali. Jiráský k němu velmi dobře vybral méně známé či začínající herce a dokonce i neherce, a dokázal sladit všechny výkony do kompaktního celku. I za to zaslouží jako debutant uznání. Především však za to, že točil, protože věděl, co chce říci. Výsledkem je film, který si se zvolenými tématy nepohrává, ale navzdory jejich závažnosti k nim zábavným způsobem a přirozeně připoutává pozornost a zájem.
