Článek
I přes dosti výmluvný název však nečekejte tak zcela politický komentář z doby před pětadvaceti lety. Snímek sice zachycuje první den libanonské války z června roku 1982 - avšak jak jej nehrdinsky, až bychom řekli „hanebně“, prožívá čtyřčlenná posádka tanku, složená ze čtyř ustrašených branců. Autor nebilancuje známý konflikt 80. let, který plnil televizní zpravodajství na obou stranách železné opony, natož aby říkal, kdo byl více v právu. Která strana měla větší nárok bojovat za svou zemi a procházet se po Palestině.
Zhuštěný, skoro minimalistický příběh má připravený mnohem mazanější a chytřejší nášup, který se točí kolem autorova alter ega - Schmulika. S jeho pomocí se Maoz pokusil rekonstruovat vlastní syrovou zkušenost šílené války, kdy jej posadili do tanku k zaměřovači a řekli, že se jede bojovat.
Spolu nás nezavedou do strašidelného zámku mezi fetiše válečného běsnění a adrenalinových stříleček po krajině, kde si hollywoodští drsňáci hrají na kovboje či nácky. Násilí ve filmu je mnohem více vnitřní, psychologická a nijak glorifikované. Dostalo podobu panické hrůzy vyhřezající z lidského nitra lidí, kteří se ocitli v pasti.
Chaos nepřehledného okamžiku velké a nepochopitelné historie, kterou nahlížíme intimním drobnohledem. Vojáci se například nestačili oholit, smrdí jim nohy, jsou špinavý od prachu a šmíru, snaží se především vyřídit pozdrav domů nebo si povídat o ženských. Tenhle převrácený, nehrdinský pohled na člověka ve válce je patrný zejména na postavě velitele, který propadá sebelítosti.
Nejdojemnější je pak situace, kdy se Schmulikovi kolegové nejraději vymluvili z války a utekli. Jeden se snaží přesvědčit velitele, že má kousek do civilu a právo na propušťák. Další předstírá, že nefunguje tank, že jej nelze nastartovat, a tak by je přeci mohli poslat domů...
„Takhle jsem já zažil válku, celý film netvoří nic jiného než pokus o rekonstrukci mé emocionální paměti. Nikoliv situace, ale její postavy jsou autentické. Nešlo o nic jiného než jenom nějak přežít,“ nechal se slyšet režisér.
Novátorské na tomhle Maozeho realistickém pohledu mezi zelené gumy je obrazové pojetí. Celou dobu zůstáváme s kamerou uvnitř pancířového tanku. Stejně jako ustrašení branci i ona vyhlíží ven jen skrze otáčivý zaměřovač. Vznikly z toho přízračné a vrzající záběry, které samy vystihují rozvrzanou mechaničnost a stereotypnost militarismu. Tankisty odděluje od okolního světa nejen pancíř, ale zároveň hlaveň kanónu, ne jejím fungování závisí jejich život - musí střílet kolem sebe na všechno podezřelé, třeba i auto naložené slepicemi.
Skutečné drama ale nespočívá v tom, jestli všichni přežijí, uniknou řídké palestinské palbě, vytvoří na bojišti nějaký fyzický rekord či se prostřílí ke svým. Zajímavější linie příběhu sleduje, jak válka proměňuje a vnitřně ničí všechny členy posádky - Schmulika naučí zabíjet. Jak odhaluje jejich slabosti, zbabělost a malověrnost. Jak se ve stresu obrátí jeden proti druhému, neboť tehdy končí „civilizace“.
Maozemu se podařilo vytvořit dojem až jakési simulace války (a její vzrušené neurózy), jíž sami procházíte. „Kamera se stejně jako tank staly samotnými postavami příběhu, postupně k nim začneme takhle přistupovat,“ dodává režisér.
Co se týče školního vzdělání, tak se divákům dostane poučení ohledně zamotaného konfliktu mezi libanonskými křesťany, které kryla izraelská armády, a místními palestinskými uprchlíky a muslimy. V podtextu se objevuje téma samotné legitimity izraelské přítomnosti v téhle válce, které naznačuje už samotný fakt, že Šmulikův tank se na své misi ztratí.
Jak vidno, izraelská kinematografie má další film, který reflektuje v osobní rovině účast armády v blízkovýchodním konfliktu - a přispívá k boření společenských tabu (podobně jako předloni Folmanův Valčík s Bašírem) .V tomhle případě nám připomíná, jak snadno se člověk může ocitnout v rukou společnosti a jejich představitelů, kteří vás pošlou kamkoliv zabíjet.
Mimochodem největším paradoxem tohoto vítězství se stalo sobotní slavnostní promítnutí režisérské verze - director´s cut Stallonova prvního dílu Ramba. Stárnoucí akční hrdina dokonce přijel na benátské Lido a vystoupil na oficiální tiskové konferenci!
Za pozornost ale také stojí, že cena za režii připadla bojovnému filmu íránské filmařky Shirin Neshatové, která natočila ženské drama z dnešního Íránu Ženy bez mužů. Zvláštní cenu si odnesl německý režisér tureckého původu s titulem Soul Kitchen, další drsné melodrama hledání absolutní lásky mezi kuchyní turecké restaurace a dalekou Čínou. Nejlepším hercem byl vyhlášen Colin Firth za roli ve filmu Svobodný muž (Single Man) Toma Forda.
Festivalová porota v čelem s Angem Leem pominula některé zajímavé filmy - například Lourdy Jassicy Hausnerové či Bílé maso Claire Denis.
Cenou za scénář alespoň neopomněla zdařilou černou komedii Todda Solondze Život v čase válečném, kterým navázal na příběh svého debutu Štěstí. Jen tentokrát se všichni ti neurotičtí, nešťastní, vyšinutí hrdinové, kteří hledají zoufale lásku a pochopení, ocitají v Americe, stižené paranoiou a válkou proti terorismu. Jím nás provází Joy (Shirley Henderson), která putuje mezi svými příbuznými, perverzním manželem, neuroticky úspěšnou sestrou ve šoubizu či zhrzeným milencem z mládí, jenž ji stále přemlouvá k hodině „kvalitního sexu“... atd...
Nakonec celé kouzlo filmu spočívá v jeho dialozích, které komicky parafrázují nejrozličnější lidské stránky a slabosti: Víš, co se mě na tobě tak strašně líbí, ptá se nově zamilovaná manželka pedofila svého nového přítele? Že jsi tak úžasně normální!
