Článek
Atmosféru díla dotváří videoklip, který vznikl v Praze ve spolupráci s produkčním týmem Soundsgate.
Co vás vedlo k tomu, abyste napsal hudbu k projektu Altered Mind of 20-20, Part 1?
Skladba je uměleckou reakcí, odpovědí na celosvětovou krizi způsobenou nemocí covid-19. Reflektuje mé osobní pocity a změny lidské mysli pod tlakem krize. Je to o nás, o lidských vztazích, samotě, izolaci, o světě s důsledky pandemie, které v tuto chvíli nemůžeme vidět, pochopit ani nejsme schopni je domyslet.
Zároveň je to i osobní zpověď. Pocitově se váže k městu Praha, které důvěrně znám, miluji a do kterého se stále v myšlenkách vracím.
V náladě té skladby i v klipu je patrné, že vás tíží osud lidstva a obava ze ztráty humánních hodnot. Cítíte ten problém jako vážný?
Ono to vlastně ani není o lidstvu v tak širokém pojetí. Netroufl bych si to tak definovat či posuzovat, také nejsem politik ani aktivista. Nazval bych to uměleckou přecitlivělostí, intuicí a reakcí na to vše, co se kolem nás v současné době děje.
Jde o velmi široké téma, ale nedokážu to přesně vyjádřit slovy. Vše se odráží v mých pocitech. Slova selhávají. Pocity a vize jsem vložil do skladby a klipu.
Hudební projekt Altered Mind of 20-20, Part 1.Video: Soundsgate
Jak velkou roli hrály pro vznik skladby vaše sny?
Velkou. Ať už pracuji na hudbě pro film, nebo na vlastní tvorbě, zdají se mi sny s tím spojené. Objevují se v nich pocity, barvy, instrumenty, forma a jiné. Ke klipu Altered Mind of 20-20 jsem měl představy ve snech velmi jasné. Například letenský metronom byl ve snu červený, zpomaloval se a jeho pozadí bylo tmavé.
Závěr skladby jsem viděl taktéž velmi přesně: glissandy a pozvolné zpomalování obrazu s lidskými stíny jdoucími pozpátku. Spousta scén a snů má určité symbolické a podvědomé významy, vykládat si je můžeme všelijak. Podvědomí mi chtělo něco říct a to stačí. Nemusíme přece vše vysvětlovat a škatulkovat.
Stává se vám často, že vás k napsání hudby inspirují sny?
Určitě. Dokonce jsem si vypracoval takovou techniku k povzbuzení inspirace. Když nemohu usnout a něco mě trápí, což se stává poměrně často, pro uklidnění si začnu připomínat například to, kde jsem skončil s psaním a přemýšlím, jak to by to mohlo být dál. Někdy pak inspirace a nápady opravdu přicházejí.
Podobně je tomu u filmových scén. Sžívám se s hrdiny, prožívám jejich dramata a lásky. Scény si přehrávám v mysli a k tomu mi hraje hudba. Žiju tím doslova ve dne v noci. Ráno tak nebývám moc odpočatý, protože vlastně píšu i ve spánku.
Myslíte si, že neblahý stav, o němž je vaše skladba, lze nějak vyřešit?
Co se týká nemoci covid-19, určitě to vědci zvládnou a brzy bude dostupná vakcína. Ale myslím, že to zásadní to stejně neřeší. To, že přišla tak obrovská krize, není samo sebou. Je to výsledek něčeho. Je to v nás samotných. Je v nás bezohledná a šílená honba za mocí, kontrolou, ničíme si životní prostředí, jsou tu různé konspirace a teorie, výmluvy a přehazování viny na druhé, politické a náboženské války. Dnes vlastně ani nelze odpovědně říct, jaké zprávy jsou pravdivé a jaké trochu překroucené.
Často mám pocit, že jsem zamotán v pavučině a nevím, jak se z ní vymotat. Skepsi, smutek a zoufalství necítím jen v sobě, ale často i z lidí, se kterými mluvím. Neříkám však žádné novinky, vše je dávno napsáno v bibli.
Projekt se jmenuje Altered Mind of 20-20, Part 1. Bude mít pokračování?
Ano, pokračování mít bude, už jej řešíme s českým týmem Soundsgate. Toto je první věta hudebně-vizuální básně o třech větách, taková sonátová forma. Brzy bych se chtěl pustit do druhé věty. Bude pomalá a emotivní.
Proč jste se rozhodl nechat skladbu nahrát český Epoque Quartet?
Vlastně to byla náhoda. Ptal jsem se známých na kvartet, tedy reálný existující soubor, nechtěl jsem čtyři náhodné studiové muzikanty. Chtěl jsem, aby soubor, který hraje moderní hudbu, uměl také hrát s klikem, který synchronizuje mou hudbu a obraz s kvartetem. Hudebníka, skladatele a člena Soundsgate týmu Petra Wajsara napadl Epoque Quartet. Nebylo to snadné, ale zahrál to skvěle. Jsem mu vděčný.
Z České republiky jste odešel v osmdesátých letech do Švédska a v roce 1987 jste se přestěhoval do Ameriky, kde jste zůstal. Byla to emigrace?
V roce 1987 jsem odešel do Ameriky studovat na USC v Los Angeles, ale po studiích a po mé práci pro první americký film Apartmá nula v roce 1988 jsem se vrátil do Švédska. Ve skutečnosti jsem odešel do USA až v roce 1994. Nebyla to emigrace jako taková, do Švédska jsem se mohl kdykoli vracet. Ale byl to nový, tedy třetí začátek mé kariéry a mého života.
Elia Cmíral se proslavil hudbou k filmu Ronin.
Bylo těžké se jako skladatel filmové hudby v Americe v devadesátých letech prosadit?
Amerika je veliká země a je v ní spousta skvělých talentů. To si člověk v Evropě ani tak neuvědomuje. Každý si to musí prožít na vlastní kůži. Konkurence je veliká, ale zároveň povzbuzující. Dostane z vás to nejlepší. Člověk musí mít trochu talent, ale samozřejmě i velké štěstí. Musí umět opravdu tvrdě pracovat a být ochotný hodně obětovat.
Prvním vaším úspěchem byla hudba k filmu Ronin. Vzpomínáte si, jak jste k té zakázce přišel?
Po dokončení práce na filmu Somebody is Waiting mě ruská producentka, které se má práce líbila, doporučila svému známému režisérovi. Poslal jsem mu hudbu a najednou ji měl na stole Michael Sandoval, ředitel hudebního oddělení MGM.
Jakmile z projektu odstoupil Jerry Goldsmith, který měl původně psát hudbu k filmu Ronin, Michael mě přidal na seznam vhodných skladatelů. Tehdy jen tak na zkoušku.
Když jsem se setkal s režisérem Johnem Frankenheimerem, neměl jsem dostatečný kredit na tak velký studiový film. Požádal jsem ho, zda bych mohl napsat alespoň demo. To se mu nakonec velmi líbilo a s producentem a Michaelem se za mě postavili. Zakázku na ten film jsem nakonec dostal.
Co vás při psaní hudby k filmu Ronin inspirovalo?
Samozřejmě především zápletka se skvělým Robertem de Nirem v hlavní roli. Je to úžasný film. Režisér John Frankenheimer tehdy perfektně formuloval, jak si představuje hlavní téma. Během několikaměsíční spolupráce se stal takovým mým guru filmového umění. Za hodně mu vděčím, moc jsem se naučil.
Spolupracujete nejenom s americkými, ale i českými filmaři. Složil jste muziku k filmům Habermannův mlýn, Dvojníci nebo Expozitura II. Je pro vás důležité spolupracovat s tvůrci ze země, v níž jste se narodil?
Všechny mé spolupráce s filmaři byly velmi inspirující. Vždy jsem se hodně naučil, na národnosti ani tak nezáleží. Samozřejmě budu ale jako Čech rád psát hudbu k českým filmům, když bude příležitost. Spolupráce s Jurajem Herzem na Habermannově mlýně byla jednou z nejkrásnějších.
S Američany ale spolupracuji nejvíc, i když nedávno jsem dokončil hudbu pro polskou režisérku a před pár lety jsem napsal hudbu pro rakouský film.
Napsal jste hudbu k řadě filmů různých žánrů. Jakou považujete za nejzdařilejší?
Není na mně, abych soudil vlastní hudbu. Vše je tvorba, ke které se váže spousta vzpomínek. Jestli se některá povedla víc než jiná, závisí na mnoha věcech. Také na inspiraci a hlubším porozumění i souznění s filmaři. I když ani to vlastně nemusí být pravda.
Jedna má velmi oblíbená a zdařilá hudba vznikla k filmu, u něhož dialog s filmaři během práce vůbec nefungoval, ale sám film mě inspiroval. Sblížili jsme se až po dokončení celého díla, tvůrci mou práci ocenili a dodnes jsme v kontaktu. Je vidět, že v tomto světě opravdu nefungují žádná pravidla. Vždy dělám vše tak, jak nejlépe umím a naplno. A těší mě to.
Jaký je teď v době koronaviru Hollywood?
Hollywood zdánlivě stojí, ale objevily se i zajímavé nové nápady a řešení. Třeba nahrávání hudby tak, že muzikanti nejsou spolu v jednom studiu. A jde to. Doufám ale, že se vše zase brzy normálně rozběhne.