Článek
Kdo o něm neslyšel, zřejmě o něm ještě uslyší. Newman totiž míří do první ligy mezi své idoly Prince nebo Michaela Jacksona. Má skladatelský talent svého krajana Garyho Barlowa z Take That a za mikrofonem sílu a tah na bránu jako třeba Tom Jones. Nechce být pouhou hvězdou z YouTube na jednu sezónu. Tenhle kluk z chudých poměrů si zachovává pokoru, je ale odhodlaný.
Novinkám poskytl rozhovor před nedělním koncertem.
Vaše album Tribute (Pocta) začíná intrem, v němž ženský hlas vyjmenovává velikány posledního půl století od Elvise přes Jamese Browna po Beyoncé. Zdá se, že míříte vysoko. Láká vás sláva?
Když jsem to album dělal, tak jsem si lámal hlavu, jak ho nazvat, až jsem si řekl, že bych měl prostě poděkovat. Těžko by se děkovalo všem, díky nimž jsem se dostal až k tomu, že můžu nahrávat. Název Tribute byl pro to ideální, je to můj dík všem těm umělcům za to, kam mě dostali a že mi pomohli s vlastní tvorbou.
Co se týče slávy, tak ta je taková černobílá síla. V dnešní době sláva znamená rudý koberec, šampaňské zadarmo a až pak trochu narcistní soutěživosti. Já to dělám kvůli hudbě. Když mi pak někdo na nablýskané párty nabídne šampaňské, tak fajn, je to zadarmo. Ale pokud mě někdo zve na večírek kvůli reklamě, tak mě to nezajímá.
Kdo byl vaším vzorem?
Spousta umělců. Poslouchal jsem hodně soulovou hudbu a její odnože. Když jsem ale začínal studovat hudební školu (v Leedsu – pozn. T. R.), tak jsem přišel o své dva kamarády. Bylo to pro mě opravdu těžké. Potom mi se studiem postupně docházelo, jak jsem k jednomu z nich měl blízko, jak mě hudebně inspiroval a pomohl mi se vyrovnávat s tím, co jsem v životě zažíval. Jinak je ale těch vzorů hodně – Sam Cooke, Wilson Pickett, James Brown, Prince, Michael Jackson. Oslovují mě skuteční umělci, které když posloucháte, tak vás to chytí a vy se zarazíte a ptáte se, jak to jen dělají.
Píšete si i texty? Záleží na nich?
Ano. Píšu pro lidi a o lidech. Nedávno jsem poslal písničku jedné holce a ona mi pak na druhý den volala a říkala, že ta slova jsou moc složitá, že to jde moc hluboko. Docela mě to zarazilo a říkal jsem si, kam se pop dnes dostal, když nechce, abys mluvil o něčem, na čem ti záleží, protože si to děcka snadno nezazpívají. Ale to, že to tak nemusí být, dokazuje úspěch Love Me Again. Přestože je to jednoduchá melodie i text, tak pokud pro mě mají význam, bude to působit. Na slovech mi záleží. Album jsem psal kolem rozchodu a ještě pořád je to pro mě těžké ty písně zpívat.
Vyrůstal jste v malém městě. Vracíte se občas do Yorkshiru? Prý je tam krásná krajina.
Krajina je tam velmi podobná zdejší, je kopcovitá a zelená, krásná a tichá. Settle je opravdu malé, zemědělské město, ale asi mi pomohlo se vztahem ke slávě, o které jste mluvil. Díky poměrům z dřívějška si úspěchu cením a moje máma, která tam pořád žije, mi také pomáhá uvědomovat si, že mám zůstat nohama na zemi. Když jsem byl dítě, tak to nevypadalo, že bych mohl dostat nějakou příležitost. Vyrůstat tam bylo obtížné, ale vlastně to stálo za to.
Už se tam tak moc nevracím. Teď se nechci nikoho dotknout. Měl jsem tam velký koncert a přišli lidé, kteří mě a mé přátele neměli rádi, a lidé, kteří se mi snažili připomínat naše přátelství. Bylo to zvláštní, sám dobře vím, kdo jsou moji přátelé. Je to škoda, lidé si myslí, jak jsem se změnil, ale to je jen jejich interpretace a jejich pocit.
Myslíte, že jste měl štěstí, když jste uspěl tak rychle?
Hned můj první singl se dostal na první místo hitparády, to bylo ohromné. Pořád to ale je postupný růst. Dnes všude dominují talentové show s heslem: Tohle je váš splněný sen. Dokážu si představit, že těm účastníkům to tak připadá. Kam přijdou, tam po nich šílí, buchty na každým rohu a tak. A pak bác, oni se probudí, všechno je to do roka pryč. Já na tom ale pracuji dvanáctým rokem, už jako jedenáctiletý jsem dělal dýdžeje, skládal na kytaru písničky a produkoval hiphopovou hudbu.
Po kom to máte?
Můj starší bratr studoval hudbu. To on mi otevřel oči a ukázal, že bych to mohl dělat. Také pouštěl muziku doma. Pro mě to také byl způsob, jak se osvobodit od své frustrace. O té jsem netušil, proč jí trpím, ale očividně to bylo proto, že jsem z toho místa, kde jsem vyrůstal, chtěl pryč.
Zprvu jsem chtěl hraním ventilovat právě to, pak se z toho stala práce. Pořád jsem chtěl pracovat. Dělal jsem třeba i svoje stránky na Myspace, fotky, a tak dál. To trvá, pořád pracuji opravdu tvrdě a velké festivaly, jako je tento, to je moje odměna. Neberu to jen tak, že tohle je splněný sen. Je to odměna za tvrdou práci, ale také neuvěřitelná věc.