Článek
Coldplay nechali své věrné čekat poměrně dlouho a když už to vypadalo, že konečně začnou, spustil zvukař z neznámých dramaturgických důvodů slavný Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji - chyba, protože v kontrastu se Straussem se ještě více odhalila skladatelská impotence britské čtveřice.
Koncerty Coldplay jsou lepší než desky, utěšovali předem kolegové, ale po pondělním zážitku se již ani tohoto stébla chytnout nelze. Jejich "skladby" jsou pořád stejně neinvenční a zoufale průměrné, často jde spíše o jednotlivé hrubé nápady než skladby, nic se v nich neodehrává, žádné drama, žádná gradace.
Opakování jednoduchého motivu na klávesy po dobu pěti minut opravdu nadšení nevyvolá, Coldplay jsou však nudní i rytmicky, prakticky všechny písničky jsou stejné, ve středním tempu.
Zatímco každá kytarová skupina se na koncertech snaží improvizovat, Coldplay nedělají nic navíc. Proč také, jejich fanoušci jim to zbaští, i když polovina zvuků běží z počítače. Jejich instrumentální neumětelství se naplno provalilo, když se kytarista výjimečně pokusil o krátké sólo, které nemělo vůbec žádnou myšlenku, nemluvě o tom, že i jinde dělal chyby.
Frontman Chris Martin nezpíval stoprocentně, kňoural, hlas mu chvílemi selhával (abychom byli spravedliví, dodejme, že se psalo se o tom, že je nachlazený). Zajímavá světelná show ani nadšení fandů už koncert zachránit nemohlo, chyběl totiž obsah - dobrá hudba. Potvrdilo se tak to, co někteří kritici naznačují už delší dobu, Coldplay jsou nejpřeceňovanější skupinou současnosti.