Upřímné svědectví vnučky Jana Wericha

Obě ženy se poprvé viděly v roce 1981, Fanče bylo čtrnáct let, Tereze o deset více. Jistě netušila, že v příštím roce odejde její otec Jiří Brdečka, Werichův spolupracovník a přítel. Po osmatřiceti letech se setkaly znovu a Fanča začala starší kamarádce posílat autentické doklady o životě rodiny na Kampě. Včetně mnoha fotografií.

Vznikla tak naprosto mimořádná publikace plná rodinné korespondence Fančiny maminky Jany Werichové-Kvapilové, její matky Zdenky Houskové-Werichové, otce a manžela Jana i jeho dvojčete Jiřího Voskovce, hledící do soukromí všech těchto osobností od roku 1945 do jejich posledních chvil.

Až do druhé poloviny šedesátých let je to obraz láskyplného vztahu svobodomyslné rodiny v prostředí totalitní společnosti, o jejíž proměnu, zvláště o rozšiřování možností svobodné tvorby a svobodného vyjadřování, Werich po celý život usiloval.

Pro veřejnost bude objevem portrét Fančiny maminky Jany. Narozená v roce 1935 se s matkou jako čtyřletá vypravila za otcem, Voskovcem a Ježkem do exilu. Pro dospělé šlo o válečné provizorium, země za mořem však byla Janě domovem. Cesta za otcem začátkem roku 1969 do New Yorku pro ni proto nebyla výletem, nýbrž návratem domů. Kdyby nebylo Fanči a manžela, patrně by tam zůstala, napsala Brdečková.

Při pozdějších konfrontacích s otcem mu vyčítala, že ji odvezl do Ameriky a zničil jí život. Byla by Američankou a sama sebou. Navíc dcera slavného umělce to neměla nikdy lehké. Po návratu z exilu si rodiče přáli, aby se Jana měla dobře, zdálo se jim však, že si to sama kazí. Měli dojem, že by měla být samostatná, ale kdykoliv se o to pokusila, přitáhli ji zpátky.

O hezkých vztazích v rodině však vypovídá její dopis rodičům z roku 1956 při zájezdu do Jugoslávie: „My máme všichni trochu jiný pohled na věci, velkou srandu, zkrátka si rozumíme a schází mi to. Lidi jsou na mě moc hodný, ale není to ono.“

Při Werichově cestě do Ameriky v roce 1963 mu zase napsala: „Milý Jeníku, tak jsi už tejden pryč a jako obvykle se nám s mámou s přibývajícími dny čím dál tím víc stejská…“

Málokdo ví, že absolventka DAMU byla výtečná překladatelka. Pro otcovy televizní miniatury Magnetické vlny léčí nebo Drahý zesnulý napsala scénáře, pro karlínské divadlo přeložila muzikál West Side Story, kdy texty písní jsou dílem Pavla Kopty.

Povídku Seána O’Caseyho Uspořená libra, v níž v roce 1963 exceloval otec s Jiřím Sovákem a Stelou Zázvorkovou, přeložila, napsala scénář a zahrála si také komickou roli poštovní úřednice.

Autorovu hru Penzion pro svobodné pány v roce 1965 přeložila a upravila původně pro televizní inscenaci Jiřího Krejčíka, komedie pak slavila úspěchy v Činoherním klubu. Skutečná Jana je z let 1961 až 1967, konstatuje Brdečková.

V září 1969 vzniklo díky Jiřímu Melíškovi známé rozhlasové pásmo Táto, povídej. Měl to být rozhovor dvou kolegů, celek však podle autorky knihy působí jako nekonečné poučování mladé ženy mnohomluvným pamětníkem.

Záchvaty kazatelské sebestřednosti Werichovi brání, aby Janu nechal doříct celou větu. Shazuje ji, hýčká každý svůj bonmot. Ve svých zápiscích, které Fanča uvolnila ke zpracování, si však Werich dělal oprávněné starosti, chtěl dceři pomoci, ale nevěděl jak.

Koncem šedesátých let se objevují i v korespondenci V+W věty signalizující předzvěst budoucích rodinných krizí. Zdenka si Voskovcovi stěžuje, že Jan je protivný, chová se jako superhvězda. Ona na něho začíná být naježená, vadí jí jeho nároky, pózy, nálady a milostné eskapády. Zdenka prý začala pít víc, než jí dělalo dobře…

Paní Fanča i Brdečková jsou maximálně upřímné i vzhledem k Voskovcovi, kdy konstatují nesoulad s první ženou Anne i s druhou Christine, která navíc po jeho smrti blokovala nadměrnými požadavky provozování a vydávání všeho pod značkou V+W.

Nutno zdůraznit, že narození vnučky v roce 1967 dalo Werichovu životu nový smysl. Léto v roce 1969 ve Velharticích bylo balzámem na těžkosti a smutek. Viděl na ní všechno pěkné, čeho si jako třicetiletý na dceři nedokázal všimnout.

Přesmutné jsou však stránky popisující blokování umělcovy tvůrčí činnosti v době tuhé normalizace. Denní provoz se pro něho od roku 1973 navíc změnil v sérii lékařských úkonů. Manželka Zdenka měla vlastní zdravotní problémy, péči o manžela nezvládala. Podle Brdečkové navíc rodiče udělali fatální chybu: zeptali se dcery, jestli by se o otce nechtěla starat.

Tříčlenná rodina Kvapilova, to byla Jana několik let vdaná za lékaře Jiřího Kvapila, Fančina otce, se nastěhovala na Kampu a ona se postupně stala ošetřovatelkou obou starých, nemocných rodičů. Tragická jsou fakta o jejich sledování StB, včetně důkazu o odposlouchávacím zařízení v domě na Kampě.

Zatímco se u Werichů hádali, stonalo se, žila Fanča normální dětský život. Léto trávila často na táborech, někdy i tři turnusy za sebou. I když se později maminka hroutila a začala pít, zůstala pro Fanču navždy nejbližším člověkem. Někdy dívka trávila léto s dvěma syny matčiny kamarádky Dany Pakové, svými vrstevníky.

Dvanáctiletá dívka psala na přelomu let 1979 a 1980 Voskovcovi: „Máma i Zdenka jsou v nemocnici, tak se o Jana starám sama. Je tu ale paní Makovcová, ta se ve všem vyzná…“

Na jaře 1980 tak na Kampě žili dva nemohoucí staří lidé, nemocná Jana, Fanča a ošetřovatelka, pečující předtím o prezidenta Ludvíka Svobodu, která s Werichovými neladila.

V rodině Pakových se dvěma syny, jejími vrstevníky, se Fanča cítila nejlíp, konstatuje kniha. Nakonec u nich našla nový domov, zvláště když v letech 1980–1981 odešli na věčnost babička, děda i maminka.

Ona se vydala vlastní cestou, nejdříve studiem pedagogiky a zdravotnictví, poté psychologie. A poslechla dědovu výzvu, aby odešla ze země. Žije a pracuje ve Švýcarsku, přitom každoročně jezdí do Velhartic na rodinnou chatu.

Veřejnost knihou získala neobyčejně upřímné svědectví o životě široké rodiny několika mimořádných osobností.