Umění stárnout

Proložen citáty z novin a časopisů i záznamů StB tak (po Zábranovi, Juráčkovi a dalších) pokračuje v otevírání dveří do stále ještě neprovětraných českých komnat druhé půle 20. století. Grušovu knihu-rozhovor Umění stárnout ohlašujeme několika úryvky jako blížící se událost - příští týden ji vydává nakladatelství Paseka.

Naše generace byla inteligentní a širší, než aby se vešla do jedné škatulky. Uvažte vývoj Tváře akcentovaný Němcem, Doležalem a dalšími. To jsou všechno relevantní, jinak orientované, ale ve svém záběru a škále kvalitní věci, které by v netotalitárních poměrech žily spíš vedle sebe než proti sobě.

Havel se tam objeví, ale později se dá jinou maršrútou. Do naší generace by patřili také Evžen Brikcius, Milan Knížák, Ivan Jirous. Kteří zvolili úplně jiné, i když neméně dramatické konotace. Ale Sešity udělaly to, co podle mě nebo mého konceptu, měla udělat Tvář, a tak k nim mám zcela specifický vztah. Kdo četl někdy dokumenty o jejich zastavení, ví, co si partaj o nás myslela. Končily totiž také zavedením trestního stíhání.

Já, Kabeš a Kořán jsme měli rok co dělat, než znalecký posudek - na rozdíl od toho o sedm let později, který se týkal Dotazníku - došel k závěru, že jsme uveřejňovali literární díla, a ne pornografii. Udělal jsem takovou zvláštní zkušenost: jak se společnost shlukla a přestala mít etáže, stali jsme se sice chudší o šance, ale bohatší o zážitky. To spojovalo.

Někteří tomu říkali "paralelní polis" - slovo "paralelní" je tu aliterace. Společnost představovala tyrannis, ne polis. A s tyrannis jsme paralelní nebyli. Žili jsme jiné paradigma. V něm jsem se sešel i s lidmi, s kterými jsem předtím polemizoval. Květňáci, starší generace. Spřátelil jsem se s Pavlem Kohoutem, Ludvíkem Vaculíkem, Klimentem, byl tam Jan Patočka, kterého jsem ale poznal až těsně před jeho smrtí, takže mezi námi nevznikla intenzivní komunikace.

Tenhle druh družnosti vznikal už tenkrát. Lidé kolem Literárek ho měli, možná výtvarníci a další. My kolem Sešitů a pak při čteních textů po bytech a v samizdatu. Na schůzkách po chalupách. Na Hrádečku a na Sázavě. U nás v Rovensku. Tam jsme dokonce sepsali návrh na Nobelovu cenu pro Seiferta.

Scházeli jsme se, vždy trochu na útěku před policejním dohledem. Nebo někde na Moravě, při různých příležitostech, v různých bytech. Mělo to něco opravdu jako platonské symposion. Byla tu duchovní dimenze, bez apriorní závisti Čech.

Všichni jsme byli svým způsobem ničím, ale zároveň měli něco za sebou. To se pak ovšem změnilo po devětaosmdesátém roce. Ale vzpomínka spojuje dodnes. Já jsem to jednou popsal jako "duchovní parlament". A tenhle zážitek je dodneška důvodem, proč jsem zpátky. Země, která to uměla nebo mohla vytvořit, pro mě něco znamená.

Smířil jsem se s tím, že vyváznu nejdříve za půldruhého roku. Horní taxa za pobuřování byla tři roky; protože jsem neměl žádný trestní záznam, dalo se rozumně předpokládat, že si odkroutím půlku. Že se však děje něco v můj prospěch, jsem vnímal ze změny atmosféry při výsleších. Otázky byly stále literárnější. A spis tloustl a tloustl. Když mě s ním nakonec seznámili, zjistil jsem, že je třikrát rozsáhlejší než můj román.

Svým způsobem jsem tedy "lomenou knihu" nakonec napsal. Ale v ten pátek, když mě pouštěli, jsem se nejdřív radoval nad Manzonim. Dostal jsem totiž na čtení jeho Snoubence, poměrně zachovalý exemplář. Představa, že s ním strávím nejbližších šedesát hodin, mě s nimi trochu smiřovala. Otevřel jsem tedy knihu - a hlehle, otevřely se i dveře cely. V nich předvaděč, abych se sbalil a šel s ním. Vedl mě na druhou stranu baráku s poznámkou, že se tam dějou milejší věci. V kanceláři, do které mě strčil, seděl původce mého zatčení a ptal se mě znovu, jak se jmenuju atd. Až přišla otázka na mé povolání. Řekl jsem: "Zakázkový referent," ale on řekl, že jsem spisovatel. A naklepal to na svém consulovi do formuláře.

Skoro jako absolvovat Oxford. Dodnes mám někde starou pracovní smlouvu coby zakázkový referent. A teď tohle! Můj policejní referent mně udělá spisovatelskou referenci. Až za čtvrt století se dozvím, že ani to nebylo tak úplně spontánní. Nejspíš ho inspirovalo přejmenování mého spisu. Až do této chvíle mě totiž StB vedla pod šifrou "Tvář", od Ruzyně jsem dostal označení "Spisovatel".

Který ale vypadal jako osoba na útěku. Když jsem vyšel z věznice, měl jsem na sobě to, co jsem si při ranním zatýkání stačil obléknout. Dojem nucené improvizace tedy zůstával. V kapse ani fň. V ruce jen obálku s propouštěcím lejstrem a nikde nikdo. Naproti stanice. A autobus, který sice přijížděl jako na zavolanou, ale prázdný. Nedalo se přehlédnout, že nastupuji sám a neplatím. Šofér se však díval jinam. A vyjel ve směru linky, jejíž konečná stanice mi nebyla známa. Ale pak odbočil zpátky k věznici a já se lekl, že to celé byla jen nějaká finta a že mě zase zavřou.Pak jsem si všiml rozkopané cesty a zjistil, že absolvujeme objížďku. Autobus vyjížděl vzhůru k Šárce.

Panoráma kriminálu opravdu zmizelo a já vystoupil v Libocké ulici u tramvajové smyčky. Tam už naštěstí čekalo několik lidí. Mé černé pasažérství netlouklo tolik do očí. Asi po minutě jízdy mě někdo zezadu vzal za rameno. Lekl jsem se, že revizor. Byl to však filosof - Karel Kosík, trochu znejistělý mým vzhledem. A nejspíš i myšlenkou, zda neprchám. "Jirko, co tu děláte?" "Pustili mě!" řekl jsem a on se rozzářil a řekl, že musím jít k němu.

Kývl jsem, protože v tuhle chvíli mě doma nemohli čekat. Věděl jsem, že jsou v Rovensku. "Tak pojďte ke mně!" Bydlel tenkrát na Hradčanském náměstí v domě U labutí a psal knihu o pravdě. On, autor Dialektiky konkrétního. Spisu, který se podílel na atmosféře Pražského jara a na Kosíkově rozchodu s marxismem. Protože knihu o pravdě nikdy nedopsal a nedávno umřel, nevím, kam až ten rozchod došel.

Zaplatil mi však jízdenku zpátky do života a pustil mi Mozartovu symfonii Jupiter. A to sezení u něho na Hradčanech mělo v sobě něco tak kouzelně pravdivého, že jsem si jist, že o pravdě věděl už skoro všechno, a možná proto zůstal nekonkrétní. A všechno si nechal pro sebe.