Článek
Tahle fotografická kniha je údajně vaším splněným snem. Co jí vrcholí?
Spíš doufám, že něco nového začíná. Je to má první knížka. Na jednu stranu sice uzavírá nějaké kapitoly, ale zároveň symbolizuje nové příležitosti. Těžko ale říct jaké…
Váš nakladatel v jednom rozhovoru připustil, že spolupráce s vámi byla náročná zejména proto, že jste perfekcionistka, která nepustí ven nic jiného než precizní práci.
Opravdu mi záleží na každičkém detailu. Knihu jsem plánovala čtyři roky, poslední měsíce byly velmi intenzivní, ale všechno šlo jak po másle. Nemusela jsem řešit žádný zádrhel. Úžasně jsem se shodla s editorem Thomasem. Taky s vydavatelem Tomášem všechno šlapalo super, takže nevím, jak na to přišel (smích). Ale jo, jsem puntičkářka.
Jedním z hlavních motivů je žena, o které mluvíte jako o majáku, jako o zdroji všeho. Jakou ženu ukazujete?
Je v ní kombinace síly a křehkosti. Je to žena, která se nebojí postavit se čelem některým věcem. My ženy v sobě máme velmi silnou ambivalenci, což je dáno i tím, že žijeme v cyklech. Jsou dny, kdy jsem ambiciózní a silná, ale pak přichází období křehkosti. Někdy jsem extrovertní, jindy introvertní, jednou jsem rychlá, pak pomalá. Rozporuplnost žen mě fascinuje.
Bára Prášilová ukazuje ženu jako silnou i křehkou bytost.
S vaší tvorbou bývá často spojováno surreálno a snové vyprávění. Inspirují vás sny?
Zajímavé, že se ptáte. V knize jsou zapsané fragmenty mých snů, ona celá ta knížka je koncipována do kruhu. Je v tom ambivalence pocitů. Na jedné straně bezpečí, zároveň snaha z kruhu vystoupit. Kladu si otázku, kde je ještě bezpečí a kde už je bariéra. Rozpor mezi komfortem, bezpečím a omezeností prostoru hodně řeším.
Vaše fotografie jsou dobře rozpoznatelné také díky ladění barev, které na první pohled působí vesele a odlehčeně. Je v nich jistá hezkost, která ale při pozornějším pohledu značně koroduje. Z čeho tohle vychází?
Odmala jsem byla vedena ke kráse, estetika mě vždycky přitahovala. Dokážu krásu obdivovat, a to i věci, které na první pohled nepůsobí krásně, ale mají v sobě divnost nebo odlišnost. Barvy jsou pro mě extrémně důležité. Kdyby to vyprávění bylo černobílé, tak je docela drsné a kruté.
Barvy jsou pestrobarevnou fasádou těch příběhů. Původně jste se zabývala reportážním dokumentem. Vychází potřeba po barvě z té špinavější pouliční fotografie?
Pro mě to byla důležitá a zajímavá fáze, přirozená ve vývoji. Bavily mě reportáže a dokumenty. Několik let jsem takto fotila, ale vždycky mi tam chyběla ta estetika. Pokaždé jsem si dokázala představit, jak by to mohlo být ještě o kus lepší. Díky tomu jsem si uvědomila, že se už nechci spoléhat na děj odehrávající se kolem mě, že je na čase do něj zasáhnout a scénu si vystavět sama.
Není to nakonec přirozený vývoj, že se pozorovatel chce stát režisérem?
Až teď, když se mě takto ptáte, se mi vybavil přesně ten moment, kdy se to stalo. Někdy v roce 2003 jsem začala fotit své vize, které vycházely z fantaskního světa. Šla jsem krajinou a najednou jsem někde něco uviděla, třeba výduch s vycházející párou. V první chvíli mi to připomínalo malou pohádkovou postavu. Realita výduchu mě vlastně docela zklamala. Pokusila jsem se přenést svou představu do fotky. Pomocí panenky, které vycházel cigaretový kouř z mnoha otvorů v hlavě, jsem vytvořila nesmírně technicky náročnou scénu. Dodnes nevím, jak dlouho to trvalo, ztratila jsem pojem o čase a prostoru.
Vaše snímky jsou typické čistotou provedení. Liší se návrhy od finálního provedení?
Ani moc ne, ale úplné čistotě se vyhýbám a záměrně nechávám ve fotografii něco, co se mi tam nelíbí. Je to pro mě terapeutický proces, aby to nebylo tak dokonalé.
Co tam naschvál necháváte?
Třeba trsy zelené trávy v betonu nebo kousky listů, které vykukují za domem.
Trvalo vám dlouho k tomu dospět?
Docela jo, uvědomila jsem si tu chorobnost a nároky, které kladu na sebe a na ostatní. Fotky jsou pokračováním mé bytosti, akorát v jiné formě. Jsou v nich zakódované ze mě vycházející zkušenosti a znalosti, které mohu zpětně číst.
Technicky náročná fotografie s rybičkou nakonec vznikla po mnoha pokusech.
V jednom interview jste přiznala, že až po mnoha letech jste si dovolila radovat se ze svých úspěchů. Kdy jste k tomu dospěla?
Před výstavou v Paříži v roce 2018. Byl to pro mě jeden ze zásadních okamžiků, milník v kariéře. Když jedu naplno a chci, aby bylo všechno skvělé, už to někdy bývá za hranou perfekcionismu. Vidím spíš nenaplněný potenciál a přijde mi velká škoda to třeba nedotáhnout. Chtěla jsem, aby byla má výstava skvělá, nemohla jsem spát, makala jsem na tom nonstop. V jednu chvíli jsem si ale uvědomila, že se hroutím, a přitom by to mělo být naopak. Měla bych se radovat. Tak jsem sama sobě nařídila odstřihnout se na dva dny od příprav, abych si odpočinula, přenastavila se a pak se zase vrhla do práce. Potom jsem byla schopná do Paříže odjet se skvělým pocitem a užít si to.
Jste na sebe asi dost přísná.
Uvědomila jsem si, že kulisy nás ovlivňují jen z části, že realitu si do velké míry tvoříme my sami. Vybočení z představ sice může být zklamáním, ale je to nutná zkušenost. Jako například při focení dívky, která drží mezi pažemi vodu a v ní rybičku. Fotila jsem to čtyřikrát, stále jsem narážela na technický problém, který jsem si ale spojovala se svým uměleckým nezdarem. Bylo to velmi náročné focení s mnoha asistenty. Vyšlo to až na poslední pokus.
Máte za sebou komerční úspěch v podobě fotografií pro Ikeu, kterou mimo jiné zaujal motiv ve větru vlající červeno-bílé proužkované podkolenky. Je v tom poťouchlost i nadsázka. Humor vám očividně není cizí.
Asi to vychází z mé rodiny. Mám hodně vtipné rodiče, s bráchou jdeme v humoru taky dost za hranu. Mezi cizími lidmi se musíme krotit, protože jedeme totálně černý humor. Někdy se v životě dějou těžký věci, ale humor vám může pomoct je zvládnout.
Až teď jste se poprvé během rozhovoru pořádně usmála.
Mně moc slova nejdou. Necítím se sebevědomě, když mám popisovat svoji tvorbu. Ať mluví fotky samy za sebe!