Umělecký sklář Jiří Pačinek dobyl se svými křišťálovými sochami Hollywood

Když jste loni jednoho dne zvedl telefon, ozval se na druhé straně hlas z Hollywoodu. Jak na vás američtí filmaři přišli?

Volala mi nějaká paní, že točí film, do kterého potřebují skleněné sochy. Dostala od režiséra zadání najít někoho, kdo by je dokázal vyrobit, a tak napsala do vyhledávače heslo čeští skláři a našla několik firem. Výtvarníkovi filmu Johnu Dexterovi se líbila má tvorba, řekl jí, že přesně tohle hledá. Potěšilo mě, že má české sklo ve světě ještě pořád takový zvuk.

Netrvalo dlouho a ve sklárně v Kunraticích u Cvikova se objevil sám Dexter, jeden z nejvýznamnějších filmových uměleckých designérů. S jakým zadáním přijel?

Než přijel, poslal mi podklady ke dvaceti kusům. Přímo na místě jsem pak před ním začal tvořit první prototypy, které se naštěstí hned povedly. A tím to začalo. John měl návrhy perfektně zpracované a rozkreslené. Upozornil mě na určité technikálie a detaily, které potřeboval udržet, ale pak mi dal úplně volnou ruku. Ohromně mě tím osvobodil.

Údajně jste ho tak nadchl, že vám zakázku navýšil. Je to tak?

Ověřili si, že nám to jde, a přiobjednali dalších čtyřicet plastik. Každý kus byl originál, každý měl jinou myšlenku.

Sochy jsou dost velké a působí těžce. To byl záměr?

Tvůrci vyžadovali masivní křišťálové kusy, aby při natáčení nevypadaly lacině, ale naopak elegantně. U některých jsme museli použít dutou, foukanou techniku, ale stále jsme mysleli na to, aby to bylo silnostěnné sklo.

Jeden kus třeba připomíná sochy Jeffa Koonse. Který z návrhů byl nejnáročnější?

Nejsložitější byl asi chlapík, který stojí na sudu a v ruce svírá půllitr. Byla tam spousta jemných detailů, navíc to muselo držet na tenoučkých nožičkách. Moc se mi líbily i zvířecí motivy nebo stylizovaná torza žen.

Jaký Dexter byl?

Dělal jsem už s různými výtvarníky, a tak vím, jací jsou to občas šílenci. Člověk se musí obrnit trpělivostí, kolikrát jsou někteří lehce arogantní, ale pokud mě platí, musím to vydržet. Tenhle chlapík byl ohromný kliďas. Od té doby se o to snažím i já sám. Funguje to.

Kolik jste na těch šedesát soch měli času?

Byl to neskutečný fičák. Měli jsme na to necelý měsíc. Dělalo nás na tom pět šest chlapů, soboty neděle, makali jsme pořád, dokud nám to umožňovaly pece. Za prvé jsme jim to slíbili a za druhé to bylo za hezké peníze v době covidu, kdy jsme potřebovali každý desetník. Ta zakázka nám pomohla v té době přežít.

Řekli vám dopředu, co se s vašimi díly při natáčení filmu stane, tedy že je hlavní hrdinové rozflákají o zem?

Řekli mi to až v průběhu výroby, ale až do poslední chvíle jsem tomu nevěřil. Tolik práce a tolik peněz… Když ale filmaři uviděli první várku dvaceti kusů, údajně se jim tak líbily, že se rozhodli vyrobit část kopií z pryskyřice. Nechtěli všechny sochy zničit.

To mi budete muset vysvětlit. Ve filmu tedy rozbíjeli kopie vašich originálních křišťálových soch?

Dozvěděl jsem se to až během Vánoc, když za námi Dexter přijel. Původní plán byl, že ve filmu rozmlátí všechny sochy, ale nakonec si uvědomili, že by to byla velká škoda.

Jaký to byl pocit, když jste viděl tu ohromující finální scénu, v níž se na place sešli Daniel Craig, Edward Norton nebo Kate Hudsonová?

Když jsem ji viděl, poznal jsem podle střepů, co jsou originály. „Ty jo, oni s tím fakt praštili!“ vykřikl jsem doma u televize. Má dcera, která seděla vedle mě, to málem obrečela. Neznala pozadí, tak jsem jí to vysvětlil. Rvalo mi to srdce, protože vím, co to stálo úsilí a práce. Nejde jen o tu dřinu. Bylo to tak krásné a moc dobře vymyšlené.

Poznali vaši kolegové skláři, že jsou ty plastiky vaše práce?

Někteří to poznali. Nechci se vytahovat, ale na světě není moc sklářů, kteří zvládnou udělat tak těžké skleněné obludy.

Co s vašimi sochami, které přežily, bude dál?

Informace je taková, že asi třicet až čtyřicet procent použili a rozbili. Mám teď takovou myšlenku. Chtěl bych mít v Americe příští rok výstavu. S Johnem Dexterem jsme se domluvili, že navážeme na tenhle film a zkusíme udělat společnou výstavu i s dalšími českými skláři. Nemusí to dopadnout, ale bylo by to hezké.

Sklářské řemeslo nemá za sebou a nejspíš ani před sebou snadné období. Vy jste sklárnu nezavřel a jedete dál. Co vás žene kupředu?

Jsem pozitivní člověk a říkám, že když jsme se dali na tohle řemeslo, musíme vydržet. I já jsem měl plány, které se mi během covidu zbortily. Když pominu strach o zdraví a rodinu, báli jsme se o práci a budoucnost. Museli jsme rýt čumákem v zemi, abychom to zvládli. Věřím ve své lidi, v naši firmu a odběratele. Kdysi mi pan Roubíček poradil, že když je nejhůř, musí se tvořit, pak je šance, že až bude dobře, přijde vrchol.

Zmínil jste důležité jméno. Roky jste byl dvorním sklářem Reného Roubíčka a jeho manželky Miluše. Co by vám k takové filmové slávě jindy svérázný Roubíček řekl?

Už když jsem rozjížděl tady tu malou pícku, chytil mě kolem ramen se slovy, že jsem jak buldozer, kterého nic nezastaví. Skoro se mi teď chce brečet, ale on opravdu odcházel z tohoto světa s vědomím, že sklářství nezanikne. Dneska by mi asi řekl: Sklo žije, tak je to dobrý.