Článek
Jak jste se vůbec dostal k opeře?
Od dětství jsem hrál na klavír a také tančil, ale k opeře mě přivedla až Pucciniho Turandot, kterou jsem viděl v Lublani, když jsem studoval na gymnáziu. Byla to koprodukce s operními domy v Salcburku a Nice v režii a výtvarné podobě Peta Halmena. Zaujala mě natolik, že jsem se rozhodl studovat operní režii a posléze operní scénografii. A protože to ve Slovinsku nebylo možné, hledal jsem varianty v zahraničí. Cesta mě zavedla nejdříve do Brna.
Čím vás Halmenova inscenace tak nadchla?
Nastartovala moje vnímání opery. Díky ní jsem se hned od počátku ptal, zde je opera kromě hudby spíše divadlo, výtvarno nebo pohyb, což právě Halmen jako režisér a výtvarník ve své estetice skvěle propojoval.
Jak tedy vnímáte operu dnes?
V jednom rozhovoru jsem řekl, že opera je pro mě nejabstraktnějším uměním. Úkolem inscenátora není poskytovat divákům logické odpovědi a vysvětlovat příběh, ale provokovat jejich fantazii asociačním plánem, který to posunuje do dalších rovin, nikoli tedy abstrakci zkonkretizovat do psychologična logického příběhu. Mimořádnost atmosféry – a samozřejmě emoce, to mě zajímá.
Co pro vás znamenala zkušenost z Brna?
Velmi mnoho. Důležitá pro mě byla spolupráce s šéfem opery Tomášem Hanusem, s nímž mě přes všechnu rozdílnost mnohé spojovalo. Šéfem opery jsem se po jeho odchodu stal i proto, abych dotáhl některé společné projekty. Například světovou premiéru opery La Dafne, jíž se teď s Brnem symbolicky loučím. Brno je pro mě i fenomén Janáček a jeho festival, který přinesl nejen brněnskému publiku mnoho nového. Přiznám se, že se mi po něm bude stýskat.
Co osobně očekáváte od transformace pražské opery?
Především vidím šanci profilovat v rámci jednotné dramaturgie tři mimořádné operní budovy, z nichž každá má své specifikum. Ale nerad bych vymezoval jejich dramaturgii paušálně – jako že česká opera pouze v Národním, Státní opera jen pro světový repertoár, Mozart jen ve Stavovském. Vždy bude záležet na specifice díla a jeho inscenačním uchopení.
Dramaturgie bude identifikovaná tematickými okruhy – klasická česká opera, světová klasika, Mozart a jeho současníci i předchůdci, chtěl bych znovu uvést na scénu Gluckovu reformátorskou osobnost. Také bych rád uváděl pravidelně operu pro děti a nebráním se kvalitní klasické operetě. Základní dramaturgické okruhy doplní výjimečné počiny, ať už půjde o starou hudbu anebo operu 20. století, např. Szymanovského Krále Rogera nebo Bergovu Lulu. Nesmí chybět ani nová původní tvorba, ideálně v každé sezóně jedna světová premiéra.
V Praze jich sice bylo v minulých letech několik, ale zajímalo by mě dát nově vzniklým operám šanci na další nastudování, které prověří jejich životnost. A také cítím potřebu uvést do života operní studio. Ale to vše je běh na delší trať.
Co byste odpověděl na výtky, že jste na funkci šéfa opery mladý a nezkušený?
Myslím, že věk není argument. Když to vyhrotím – je starý a „příliš zkušený“ šéf ideálním řešením? Pro mě výtka věku a zkušeností není až tak relevantní, protože preferuji týmovou spolupráci. A je na mně, abych se obklopil lidmi, kteří mohou mou „nezkušenost“ vyrovnávat. Tím se ale v žádném případě nechci zbavovat zodpovědnosti. Vždy tu musí být jedna zodpovědná osoba.
Máte už vyhlédnutý svůj tým?
Dokud nepadlo rozhodnutí ministerstva kultury, nebyl prostor pro seriózní jednání. Ta probíhají teprve nyní. Jedno z prvních jsem měl se stávajícím šéfdirigentem Národního divadla Tomášem Netopilem. V principu nejsem pro radikální personální změny. Realizujeme krok jedna pro krok dva s horizontem v roce 2015, do kdy trvá mé jmenování.
To znamená, že tu nejsem od toho, abych přednostně realizoval své umělecké ambice. Jsem tu pro postupné řešení kroků jedna, to bude představovat každodenní konkrétní práci, která nespočívá jen v umělecké oblasti, je to i sociologicko-antropologicky založený projekt, kde bude hodně záležet na komunikaci a správných rozhodnutích. Nemyslím si, že je to práce pro uměleckou osobnost, jež by chtěla okamžitě realizovat své umělecké vize.
To může ale také znamenat, že budete vytvářet podmínky pro někoho jiného. Není to nevděčná pozice?
Zajímají mě situace, kde se něco nového rodí. Naplňuje mě víc energie vzniku než pouhé pokračování v něčem zaběhnutém. Pro mě je důležitá komunikace, lidský faktor, reakce lidí na změnu, postupné vytváření modelu za chodu – a to vše je i pro mě osobně velkou výzvou a obohacením.
Rok Rappl – Rocc
(1979 Lublaň) vystudoval operní režii na JAMU v Brně a postgraduálně scénografii v Curychu a Offenbachu nad Mohanem. 2007/08 byl dramaturgem opery Slovinského Národního divadla v Mariboru, 2008/09 zástupcem šéfa opery, od ledna 2010 šéfem opery v Národním divadle v Brně. Od 1. 7. 2011 je uměleckým šéfem souboru opery Státní opery Praha a od 1. 1. 2012 šéfem opery Národního divadla s úkolem připravit transformaci opery v Praze. Režíroval několik desítek operních inscenací v Komorní opeře Brno, Národních divadlech v Lublani, Ostravě, Brně i Praze, 2005/06 přednášel jevištní pohyb na pěveckých dílnách v německém Freyungu. Je autorem řady projektů (instalace, tanec, nová média, scénografie) v Česku, Slovensku, Slovinsku, Polsku, Rakousku, Německu i Švýcarsku a zakladatelem konceptu „postopera. forma“ se zaměřením na postdramatickou hudebnědivadelní estetiku.
(rh)
