Článek
Ostravské dny mají podtitul festival hudby dneška. Jak byste ji charakterizoval?
Hudba dneška je hudba, která se tvoří nyní, ne ta, jež se vytahuje ze šuplíku nebo se donekonečna objevuje v knihovnách pro publikum, které se chodí kulturně bavit na koncerty. Název by se mohl změnit na hudební tvorba naší doby.
Je to hudba, kterou tvoří žijící napojení na interprety, s nimiž mají vztah, protože hrát muziku není mechanická profesionální záležitost. Partitura představuje naprosto nedostačující návod. Člověk musí mít obrovské zázemí schopností a umu, aby si s partiturou dovedl poradit.
Jak řešit intepretaci nových děl?
Uvědomil jsem si, že realizaci hudebního díla umožňuje infrastruktura. Každá věc potřebuje určitou infrastrukturu, vlak koleje, automobil silnice. Dramatik potřebuje divadlo, to je infrastruktura, ve které může pracovat. Když není, tak si ani neprdne.
U hudby jsou tou infrastrukturou orchestry. Pokud se však mají stát infrastrukturou, musejí hrát nové věci, které se komponují teď a tady. I když tato infrastruktura funguje jen po určitou dobu, má nesmírný dopad.
Hudebník a skladatel také potřebuje festivaly, potřebuje místa, na nichž se sejdou podobně smýšlející lidé, na kterých se poznají, kde pozná jeden práci druhého, kde se dají dělat projekty, které jsou obtížné. A vše je shrnuté do času, který se dá zvládnout.
Kromě nových skladeb z posledních let však uvádíte i díla Johna Cage a Mortona Feldamna. Nepředstavují dnes svým způsobem klasiku?
Nevím, jestli slovo klasika je úplně charakterizující. Pod pojmem klasika vidíme všeobecnou akceptaci, vstup do nějakého kánonu, přičemž existence díla v kánonu je bez diskuse. Zmiňoval jste Cage, ale můžeme k tomu přidat Stockhausena. Minimálně jednou nohou už jsou v kánonu, ale rozhodně nejsou do kánonu neoddiskutovatelně přijati.
Jde však o to, že žádná věc neexistuje ve vakuu nebo sama o sobě. Kontext je důležitý a nemusí to být jen bezprostřední minulost, ale třeba i gregoriánský chorál. Najednou objevujeme určitá spojení s věcmi před naší dobou. A je to ve všem.
Když uvažujeme o společenské situaci, je důležité mít představu, jak to v Evropě nebo ve světě vypadalo před osvícenstvím, jak to vypadalo ve středověku, a s otevřenou myslí dávat ty věci do kontextu a srovnávat je. A kontext také představuje klíč k porozumění, proč dneska hudbu, která ještě před pár lety, před deseti lety měla problematickou odezvu u publika, poslouchají zvláště mladí lidé a jsou nadšení.
Zvuk nové hudby, která jde zpátky sedmdesát let ke Cageovi a ke Xenakisovi, se najednou přiblížil populární hudbě, kterou oni poslouchají od rána do večera. Když tato generace přijde a poslouchá La Monte Younga nebo Cagea, tak s tím nemá žádné problémy.
Můžete představit svou skladbu Three in One, která bude mít v Ostravě premiéru?
Vlastně to není skladba, jsou to tři velice aktuálně udělané skladby. Jedna je z prosince 2019, což je prakticky rok 2020, a další dvě jsou z roku 2021. Tu pro sólové housle jsem dodělal před dvěma měsíci. Hrajeme je dohromady, a tak jsem to takříkajíc z voleje nazval Three in One.
Co vás k tomu vedlo?
Už dlouho je mi jasné, že až na výjimky v podobě určitých projektů, jako jsou třeba opera nebo velký orchestrální kus, jsou ostatní kompozice jakoby v jedné řadě, která plyne. Nejsou to kontrastní obrázky, takže už téměř padesát let uvádím určité věci dohromady, vedle sebe, protože nejsou tak odlišné.
A koncept simultánnosti mě vždycky přitahoval. Simultánnost věcí, které nejsou na sobě závislé, ale jdou dohromady přesto, anebo možná právě proto.
V letošním ročníku je bohatě zastoupena mikrotonální hudba od Háby i Ančerla. Máte v ní dokonce i šestinotónové harmonium.
To jsme objevili, když jsme před třemi lety dělali Hábovu operu Přijď království Tvé. Je to šestinotónová opera pro velký orchestr a toto harmonium v něm hraje důležitou roli.
Vím ze své zkušenosti, že spousta lidí, se kterými jsem spolupracoval, měla eminentní zájem o mikrotonální hudbu, a sami ji tvořili. Mě osobně vůbec nezajímá, nezajímá mě ani čisté ladění, tyto věci považuju za druhořadé. Ale jsou lidé, kteří dělají muziku a vidí to jako strašně důležité.
Přesto jste je do programu zařadil.
Jsem umělecký ředitel Ostravských dnů, ale to neznamená, že dělám program. Jen na něm participuju. Ostravské dny nejsou o mně, to bych považoval za ostudnou myšlenku, ani o tom, co chci dělat, o co mám zájem. Jsou o hudbě dneška a do toho spektra mikrotonální skladby patří. Jestli se mi líbí, nebo ne, je úplně jedno. To je trochu vliv Cage. Vůbec nepřemýšlím o tom, jestli se mi něco líbí. Jsem zvyklý říkat, že se mi nelíbí nic.