Článek
Vyrůstal jste v Ekvádoru. Jak jste se dostal k umění?
Celkem náhodou, otec mě dal do výtvarného kroužku, ale až od osmnácti jsem to začal brát vážněji. Když jsem skončil matematické gymnázium, odjížděl jeden kamarád do Havany studovat filmovou tvorbu. Navnadil mě, a tak jsem s ním jel takříkajíc na blind. Úplně mě ta škola ohromila, hlavně organická architektura kampusu ze šedesátých let. Například všechny ateliéry jsou vystavěny ve tvaru ženského prsa s prosklenou bradavkou, kudy proniká světlo.
Když člověk překročí nějaké pravidlo, a to i v rámci umělecké činnosti, měl by za to nést zodpovědnost. Někdy se divím těm laciným blábolům a ohánění se uměleckou aurou a požadování nějaké imunity. To neuznávám
Takže jste tam studoval?
Zůstal jsem necelý rok. Pak mi došly peníze a začal jsem řešit, co budu dělat dál. Rozhodl jsem se, že bych mohl rovnou přestoupit do druhého ročníku na pražskou akademii, takže když jsem sem někdy v roce 2000 přijel a šel se zeptat, ke komu bych mohl nastoupit, náhodou jsem se na chodbě potkal s Vladimírem Skreplem. A už na podzim jsem byl jeho studentem.
Jak se vám vůbec v Ekvádoru žilo?
Vyrůstal jsem dost izolovaně, prominentně na místní poměry, ale také vůči spolužákům méněcenně. Ta izolovanost byla dost zásadní, měl jsem velmi úzký okruh kamarádů, bez velké šance posunout se někam jinam. Plutokracii pohybu a omezenost myšlenek jsem si ale zásadně uvědomil až zpětně. Pomohlo mi k tomu taky umění.
Vaše tvorba je často označovaná jako provokativní a šokující. Přitom tvrdíte, že jste v soukromém životě konzervativní a umění pro vás znamená svět, v němž lze jakkoli bourat hranice.
Pro mě je to spíš prostor, v němž si testuju věci, které bych si v osobním životě nedovolil. Umění má spoustu pravidel a hranic, i když romantický mýtus šíří opak. Umění reflektuje realitu a nevzniká ve vzduchoprázdnu. Je to stejné jako u každé jiné činnosti, protože jste neustále konfrontován tlaky a provozními záležitostmi typu, že se musíte vejít do kurátorova záměru nebo koncepce galerie. Je otázka, zda chcete přistoupit na hru a přizpůsobit se kontextu.
Ondřej Brody jako Diktátor (2010)
Zabýváte se sociálními tématy, manipulací a historií. Které téma je stěžejní?
Asi manipulace. Nesnažím se pracovat s líbivými a laskavými věcmi, ale spíš s tématy, kterým jsme vystaveni dnes a denně. To je manipulace v sociálním kontextu nebo osobní rovině. Ať už jsem udělal živého trpaslíka nebo Miss Krimi, asi mé nejsilnější dílo ve své jednoduchosti, přímosti i nejasnosti situace.
S manipulací pracujete také na nové výstavě. V triptychu zobrazujete čínského disidenta, kterého umučili. Jak obrazy vznikly?
Vycházejí z projektu Painting China Now, který jsme připravili na newyorskou výstavu. Rozhodli jsme se jej rozšířit samotnou produkcí obrazů v Číně, a to ve třech způsobech – komerční, vysoké a muzeální kvalitě. Sami nevíme, na kolik je ten obrázek opravdový, nebo je to propaganda. Když se na něj díváte, máte pochybnosti, jestli to není " vyphotoshopované".
Většinou tvoříte ve dvojici – dříve s Markem Therem, dnes Kristoferem Paetauem. Jste spoluautorem řady rozporuplných počinů, jako je hitlerovská stylizace portrétu v dámském ohanbí, kálení v prostorách Národní galerie nebo čurání na Chalupeckého hrob. Cítíte u některé z těchto akcí, že jste překročil hranu?
Když člověk překročí nějaké pravidlo, a to i v rámci umělecké činnosti, měl by za to nést zodpovědnost. Někdy se divím těm laciným blábolům a ohánění se uměleckou aurou a požadování nějaké imunity. To neuznávám. Vím, co dělám, proč to dělám, a vím, jaké z toho budou vyplývat následky. Vždycky řeším osobní hranu, abych se nestyděl podívat sám sobě do tváře.
Občas člověk udělá věci, na které není úplně hrdý… Ale nemám deprese, tam jsem se ještě nedostal. Močení na hrob Chalupeckého většina lidí naprosto odsoudila. Já se za to nestydím, i když vím, že to bylo dost sporné.
Triptych pláten Mučení Wanga Bina, vyhotovil v komerční, vysoké a muzeální kvalitě čínský malíř na základě reprodukované fotografie mrtvoly (2010).
Já to za umělecký počin nepovažuju, pro mě to je hloupá exhibice.
Záleží na tom, v jakém kontextu je to prezentováno. Může to být hloupé umění, může to být jenom hloupost. Pro mě je to gesto, které má své místo a vyjadřuje klukovskou nerozvážnost. Kontext je důležitý, protože jsme akci, odkazující na Duchampův pisoár, vymysleli na výstavu Historická práce. Navíc to, že cena pro mladé umělce nese jméno Jindřicha Chalupeckého, je problematické samo o sobě, protože podle mě nebyl dobrý ani důležitý teoretik. Ten akt komentoval náš postoj k teoretické poplatnosti a relevanci.
Asi mě nepřesvědčíte. Stále to vnímám jako lacinou provokaci.
Byla to spontánní reakce, v co se to zvrhlo, jsem nepředpokládal. Stejné to bylo s akcí v Národní galerii.
Neříkejte mi, že jste nepočítali s tím, že kálení a zvracení v galerii novináře nezaujme?
Úplně naivní samozřejmě nejsem, ale občas je potřeba být naivní v umění. Člověk nemůže fungovat jako spekulativní stroj, aby dokázal dohlédnout všechny souvislosti. Nechci ani nedokážu ty akce obhajovat, možná jsou banální, ale celý mediální humbuk jim dal extra důležitost.
I vaše nejnovější výstava vyvolala rozruch. Podle vládní zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové jste během performance použil dítě jako věc. Údajně se tím budou zabývat experti pro práva dítěte.
Další nafouknutá mediální bublina. Přijde mi dost nešťastné, že se lidé v její pozici vyjadřují k věcem, které sami neviděli a mají je zprostředkované přes bulvární mediální kanál. Chtěl jsem ukázat, jak dnes vnímáme dětskou nahotu a jestli jsme oprávněni s takovým tématem vůbec pracovat, protože každá taková zmínka je a priori vnímaná přes nějaký pohlavní filtr. Vznikl příběh skrz tělesné otisky, takže klasická performance s dost provařenou technikou a pro mě zároveň osobní risk s nejasným výsledkem.
Rád si hrajete na horké půdě?
Řeknu vám to asi takto: hrát si je někdy dostačující.
