Umělec musí hořet, ne doutnat, říká sochař Rudolf Burda

Máte klienty po celém světě, kde také vystavujete. Nenapadlo vás někdy, že byste chtěl žít a pracovat jinde než v Česku?

Na to se mě ptalo už hodně lidí včetně mých dětí. Možná i proto, že mladá generace je do světa daleko víc otevřená, mluví perfektně anglicky a umí víc věcí než my. Ale vždycky tvrdím, že jsem zakořeněný tady, v České republice. Už kvůli krásné zakulacené malebné krajině. A určitě bych se do zahraničí nestěhoval ani kvůli daním, i když by se asi našly nějaké daňové ráje. S chutí platím daně České republice a vždycky doufám, že když moje auto skočí na nějaké pořádné díře, že daně skončí na tom správném místě.

Před pár dny jste se vrátil z Ameriky, co jste tam dělal?

Měl jsem tam jednání s několika soukromými sběrateli a galeriemi, které chtějí vystavovat a zakoupit má díla. Jednám také s americkou galerií, která má pobočky v Paříži, v New Yorku a v Sao Paulu a s galerií z Tokia o mém zastupování.

Bude v New Yorku také vaše socha?

Právě pro jednoho nového sběratele připravuji velký skleněný objekt, který by měl shlížet asi ze 67. patra na Manhattan. Ale mám tam dohodnutá i větší díla z nerezu do veřejného prostoru. O tom ale ještě zatím mluvit nemohu.

Jak jste se k sochám dostal?

Vystudoval jsem šperkařskou školu v Turnově SUPŠ a začal jsem se živit uměleckou kovařinou. Ale nenaplňovalo mě, že je v ní příliš ornamentů. Mám totiž rád abstraktní geometrii a minimalismus. Naučil jsem se však ctít řemeslo a začít myšlenkou, kterou přetvoříte ve výtvarný návrh a pak na něm systematicky pracujete ve dne v noci. Dílo dokončíte a předáte klientovi. I umění je totiž svým způsobem podnikání. Je to od a do z, musí mít linku a člověk musí být funkční, příčetný a střízlivý, aby celý proces úspěšně zvládnul. Jak rád říkám, umělec musí hořet, ne doutnat.

Jaké bylo vaše první dílo?

Vždycky jsem tvrdil tatínkovi, že budu slavný umělec, budu vystavovat ve světě a dělat sochy. Taťka se spokojeně usmíval, asi mi to i věřil a já jsem v sobě to přesvědčení nosil. Nepoužíval jsem ostré lokty. A přestože jsem měl hodně práce v umělecké kovařině, postupně jsem k ní přidával volnou tvorbu z oceli, která mě víc a víc naplňovala.

V roce 1991 jsem se dostal do sklárny, kde jsem vytvořil první skleněné kachle, které jsem montoval do jednoho díla v exteriéru, a pak jsem vytvořil ocelové formy, do kterých jsem rozfoukl sklo. Vznikly moderní vázy/objekty, které se jmenují Tower.

S nimi jsem měl velký úspěch u jednoho významného českého odběratele, který je už i mým přítelem. To mi dalo impulz. Říkal jsem si, že by to měli vidět i lidi ve světě. Přes společnost CzechTrade jsem vystavil svá díla na výstavě v Dubaji, kde byl mix umění uměleckých řemesel. No a tam si měl všiml jeden indický sběratel, který úplně zahořel pro mé umění. Pak už se to rozjelo jako sněhová kulička. Nabalovalo se to a teď už ta koule úspěšně jede dopředu, pořád se valí a je větší a zajímavější.

Zlomem byla Dubaj, když jsem zjistil, že se i jako relativně neznámý Čech můžete chytit a nabídnout něco, co je srovnatelné. Teď už vystavuji po celém světě, například v Singapuru, Kuala Lumpuru, Hongkongu, Miami, Mnichově, Paříži nebo Tokiu, Ománu, Bahrainu. Vidím tam obrovské množství umění. Teď jsme v New Yorku se synem Rudolfem Burdou pátým navštívili spoustu dalších výstav - TEFAF, The Independent a FRIEZE…

Váš syn, pátý nositel jména Rudolf Burda, už s vámi pracuje. Tatínek, dědeček a pradědeček byli také umělecky založení?

Ano. Dokonce jsme v rodině měli i nějakého uměleckého kováře. Ale tatínek a dědeček byli čalouníci. Dneska by se řeklo, že umělečtí čalouníci. Dědeček postavil dům, ve kterém bydlím, v roce 1929, kostku podle baťovských domků. Protože miloval Tomáše Baťu a měl v něm velký vzor.

Ráno brzy vstával, aby zedníkům připravil maltu, pak celý den čalounil, aby zaplatil náklady na stavbu domu. Měl i několik patentů na různé brašny a kryty na motorky. Naučil to mého tatínka a ten byl nejpracovitějším člověkem, co jsem znal. Čalounil například auta pro rallye Paříž–Dakar, historická auta a spoustu dalších věcí.

Kde se inspirujete vy?

Často třeba ve snech. Probudím se kolem druhé třetí hodiny, zaznamenám si hlavní myšlenku. Stačí hrubá skica, ke které se druhý den nebo za týden vrátím a rozpracuji ji. Potom to dám synovi, který udělá vizualizace, a můj skvělý grafik Jan Zachariáš je přetvoří v book, který mohu ukázat klientovi.

Když se mu to líbí, připravíme prezentaci, kterou pak podle jeho představ upravíme na konkrétní prostor. Hodně spolupracuji s architektem a kamarádem Radanem Hubičkou, se kterým máme podobný vkus, co se týče jednoduchosti a materiálu, a vzájemně se respektujeme.

Že máte rád architekturu, je vidět i na čistých liniích vašich děl.

Určitě. Jednou mi řekla nějaká kurátorka v zahraničí, že má umělecká díla jsou jako architektura ve skle. To mě potěšilo. Vlastně to tak i stavím a teď chystám takovou architekturu ve skle, kterou chci nejdříve vystavit v Čechách. Protože jedenáct let vystavuju v zahraničí a doma spíš tvořím pro konkrétní sběratele, klienty do interiéru, exteriéru, ať už to jsou skleněné objekty, nebo velké sochy na zahrady.

Moje tvorba je součinnost velké řady řemesel a materiálů. V mých skleněných objektech je použito foukané sklo, řezané, leštěné, broušené, matované. Často používám plátkové zlato, to je úplně unikátní technologie nanášení veverčím chloupkem na povrch. A snažím se dodržovat termíny. Většinou se to povede. Někdy úplně ne, ale zase si myslím, že člověk taky musí počkat, až jablko na stromě dozraje.

Vy jste i básník.

Asi trochu jsem. Mám rád japonské haiku. Jako umělec se prostě cítím být celou svou bytostí.

V neděli bude jedno vaše dílo v aukci Galerie Kodl na Žofíně. Jaké?

Star of Jungle, která je složená z pětadvaceti stříbrných ručně foukaných koulí. Ta středová, největší, je taková matka, kolem které rotují stejně velké, jež mají na sobě vybroušené tři plošky, které vytvářejí zvláštní optiku. Je to čistý český křišťál.

Brousí se to na desetinu milimetru a já osobně to lepím ve svém ateliéru speciálním americkým lepidlem, aby tvar byl kompaktní.

No a pod to jsem vytvořil se svým kamarádem kameníkem Honzou Hruškou podstavec z vázaného jihoamerického mramoru. Tento kámen jsem objevil v Mexiku.

Viděl jsem ho poprvé v roce 1991 užitý na nějakých „archeo“ věcech a natolik se mi líbil, že jsem na něj nezapomněl. Potom jsem na něj náhodou narazil, takže jsem jel vybrat do Itálie ten správný odstín pro desku.

To dílo je nerozdělitelný celek, má 130 cm na výšku a jeho design mě napadl, když jsem navrhoval sochu do Litomyšle.

Socha pro festival Smetanova Litomyšl, která bude odhalena v červnu, bude vyšší?

Ano, bude mít 224 cm, když jsme v roce 2024. Monumentální dílo se jmenuje Cesta života a je tvořené obrovskou nerezovou vysoce leštěnou koulí. Skrz ní jde tubus nakloněný k nebi, ke hvězdám, ke slunci, také nerezový, také leštěný a plochy skla. Zelené, modré a žluté, překryté přes sebe.

Ty plochy vytvářejí neuvěřitelnou jakoby barevnou hudbu, uvnitř abstraktní, která symbolizuje tvorbu Bedřicha Smetany v mojí zkratce. Smetana byl hodně ovlivněn přírodou, ke sklonku života žil v Jabkenické oboře kousek od Mladé Boleslavi, kterou jsem od dětství navštěvoval s rodiči. Je to nádherné magické místo.

Co teď plánujete?

Několik realizací do zahraničí. Objekty a výstavy. V Čechách realizuji několik soch do soukromých zahrad a objektů. A současně intenzivně jednám o možném zapojení svého umění do světové výstavy Expo v japonské Ósace.

Aktuálně jsem také začal lít věci z bronzu, se kterým jsem dosud nedělal. Chystám něco ze stříbrného bronzu a něco z klasického. Připravuji také sochu do exteriéru krásné zámecké zahrady Chateau Mcely, ta by měla být v létě slavnostně nainstalována, moc se na to těším. Takže mám pořád co dělat. Svobodně tvořím, jsem šťastný, a to je skvělé!