Článek
Název nově vydaného svazku Nechovejte se tu jako doma, příteli, je citát z dopisu skladatele Igora Stravinského dirigentu Ernestu Ansermetovi z října 1937. Autor v něm vyjádřil nesouhlas s dirigentovým požadavkem škrtů v koncertním provedení tanečních svit Karetní hry. "Já jsem vám přece nikdy neřekl: Tady máte mou oblíbenou partituru a dělejte si s ní, co se vám zlíbí," napsal Stravinskij, který se rozhodl chránit svá autorská práva.
Kundera zdůrazňuje, že existují i "morální autorská práva" umělce bránícího se, aby kdokoli zasahoval do jeho díla. Přitom chápe, že na druhou stranu jde také o uraženost interpreta, který nesnese pýchu autora a snaží se vymezit hranice jeho moci. Kdo má právo v autorovi škrtat? Nejde o akademickou diskusi. Kundera se znovu vrací k situaci, kdy si přítel Franze Kafky Max Brod usurpoval všechna práva při nakládání s jeho odkazem i pověstí.
Hlasitě připomíná, že "největší lží" obestírající Kafkův Testament je jeho požadavek, aby bylo zničeno jeho dílo. Podle Kundery je pouze domnělý. "Ze všeho, co jsem napsal, jsou platné (hepten) jen tyto knihy: Ortel, Topič, Proměna, V kárném táboře, Venkovský lékař a jedna novela: Umělec v hladovění. (Několik exemplářů knihy Rozjímání může zůstat, nechci po nikom, aby se namáhal je ničit, ale nemají už být znovu vydány)," cituje originální znění.
Dokazuje, že se Kafka nejenže nezřekl svého díla, jak se díky Brodovi traduje, ale naopak udělal bilanci, snaže se oddělit to, co má zůstat (co může být znovu vytištěno), od toho, co neodpovídá jeho nárokům. "smutek, přísnost, ale žádné destruktivní bláznovství, žádné zaslepení beznadějí není v jeho soudu," zdůrazňuje Kundera. Připomíná, že Kafka ještě v sanatoriu na úmrtním loži prováděl korektury několika povídek.
"Není to skoro patetický odkaz, že Kafka nemá nic společného s legendou autora chtějícího zničit své dílo?" volá Kundera po rehabilitaci jeho pověsti. Činí to mj. proto, že na nejvyšší místo autorovy svobody klade jeho vlastní rozhodnutí, co ho má přežít. Zdůrazňuje, že Kafka jasně vyznačil dvě kategorie písemností, které mají spolu s ním opustit tento svět: soukromé písemnosti a povídky a romány, které se mu nepodařilo, podle jeho mínění, úspěšně dokončit.
Člověka nelze zbavit intimity
Takové nakládání s tvůrcem, který se nemůže bránit, Kunderovi připomnělo československou zkušenost z let 1970/71, kdy byla tajně natáčena soukromá setkání spisovatele Jana Procházky, velké postavy Pražského jara, a prof. Václava Černého. Policie se rozhodla Procházku zdiskreditovat a uvedla v rozhlase na pokračování zcela soukromé rozhovory dvou přátel, kdy v soukromí člověk říká bůhvíco, mluví špatně o přátelích, říká hrubá slova, vypráví pohoršující vtipy atd.
Diskreditace Procházky se málem povedla. Kundera však zdůrazňuje, že si lidé pojednou uvědomili, že skutečný skandál nebyla Procházkova slova, ale znásilnění jeho života. Uvědomovali si jako v šoku, že soukromý a veřejný život jsou dva světy podstatně odlišné a že respektování této skutečnosti je podmínka, aby člověk mohl žít jako svobodný jedinec. "Závěs, který odděluje ty dva světy, je nedotknutelný a ničitelé závěsu jsou zločinci," říká Kundera.
I proto odešel z rodné země. Ve Francii, kde se rozhodl žít, jednou uviděl v obrázkovém magazínu velikou fotografii zpěváka Jacquesa Brela; zakrýval si tvář, pronásledován fotografy před nemocnicí, kde si léčil svou už velmi pokročilou rakovinu, kterou tajil. Kunderu pojednou ovládl pocit, že potkává stejné zlo, před kterým uprchl ze své země. Od chvíle, kdy se stane zveřejňování intimity druhého člověka bez jeho souhlasu zvykem a právem, vstupujeme do epochy, kdy je ve hře přežití či zmizení individua.
Přitom individuum je tvůrcem uměleckého díla i jeho jedinečnosti, a tak je podle Kundery logické, že toto jedinečné individuum, autor, má nad tím, co cele vzešlo z něho, všechna práva. Dvě zdánlivě nesouvisející témata, otázka vztahu k autorské svobodě a respektování soukromí, vnímá Kundera v jednotě a burcuje svědomí světa. Není vyloučeno, že právě zájem o to, aby "český svět" s patřičnou pozorností vnímal jeho názory na tato občanská, až filozofická témata o dnešním světě a umění, je jedním z důvodů, proč dává v české verzi přednost esejům před hlasem svých románů.
Milan Kundera: Nechovejte se tu jako doma, příteli Atlantis, Brno 2006