Článek
Bez znalosti geometrie, zákonů architektury a fyziky by sochařské monumenty asi nemohly vzniknout?
Geometrii používám jednoduše, jako základní vymezující formu. Hledám v ní řád, uspořádanost. Geometrie je také čin, výsledek naší mysli a slouží mi i k tomu mít nějaké omezující podmínky. Ty musím dodržet.
A fyzika podle mě zkoumá povahu prostoru, který nás obklopuje. To je pro mě zajímavé.
Představte podrobněji vystavené objekty.
Pro rozlehlý sál Konírny vznikl objekt Capriccio, který pracuje s odkazem na renesanční vynález perspektivy.
Další s názvem UAPs používá dokumentární záběry neidentifikovatelných objektů ze zaměřovačů bojových letadel a dronů, o kterých americká armáda ani NASA nevědí, co jsou, co je jejich účelem a jak se pohybují naším prostorem.
Terry Gilliam: Svoboda být vtipný, smát se všem a všemu teď není povolená
Nástroje umělé inteligence jsem použil k vygenerování fiktivních světů svého mládí a svých tehdejších naprosto ulítlých projektů.
A poslední je objekt Karbola. Jeho tvary jsou složeny z výsečí kruhu a je umístěn uprostřed palácové venkovní zahrady.
Mnoho lidí mi řeklo, že na ně působí dojmem mimozemské vesmírné lodi, tak to jsem rád, protože mi to v tom případě sedí s prací UAP.
„Les je také veřejný prostor,“ říká Jiří Příhoda. Fotky Sochařského parku z 80. let vystavoval umělec v galerii Kvalitář.
Kdysi jste mi vyprávěl, že tvorba monumentálních soch začala v lese.
Po umělecké střední škole jsem se nedostal na AVU a musel jít na vojnu. Potřeboval jsem ale něco dělat pod vlivem tehdejších zpráv o tom, co vlastně současné umění je, aspoň na chvíli se osvobodit z té vojenské pakárny, a tak jsem utíkal, když jsem měl propustku, do lesa na Vysočině.
Anonymně jsem maloval do skály, přetvářel větrem polámané stromy na sochy. Několik let jsem se do místa periodicky vracel a výtvarně ho proměňoval, intuitivně, bez jakékoliv přípravy, do něčeho, co bychom dnes nazvali sochařský park. Pracovat v plenéru (venku „na vzduchu“) se mi líbilo a „měřítko lesa“ mi od té doby zůstalo a už nikdy mě nepustilo. Zpětně to vnímám jako zásadní životní období.
„Řádění“ mladého kluka v lese někdo objevil?
Právě, že ano. Na „podivnosti“ reagovali místní lidé a začaly se šířit fámy: že je tam snad nějaká sekta a našly se po ní injekční stříkačky nedaleko mých objektů. O les se začala zajímat i Státní tajná policie, já musel načas přestat, a než mě stačili chytit, tak přišel listopad 1989.
Během tohoto období jsem pořizoval fotodokumentaci. Fotky jsem letos představil na společné výstavě s Evou Eisler v galerii Kvalitář.
Šternberský palác je vrcholně barokní budova. Oslovil vás tento prostor?
Samozřejmě, ale musím se pousmát retrospektivě. Na palác mám veselé vzpomínky. V 80. letech, coby student, jsem chodil tak trochu za školu. Byla zde stálá expozice francouzského umění a rád jsem „utíkal“ z vyučování do těchto prostor. A teď se po tolika letech vracím – mít možnost vsadit do tohoto prostředí mé práce je mi poctou.
Jiří Příhoda
„Čím jsem starší, vnímám, jak je důležitá intuice a vlastní přirozenost. Díky ní vytušíme, co se bude dít. V mládí ji potlačujete, ale ona vás vede neomylně. Je cennější, než si myslíme,“ říká Jiří Příhoda.
Jiří Příhoda patří k současným nejvýznamnějším českým umělcům. Částečně žije v Novém Mexiku. Věnuje se monumentálním realizacím na pomezí architektury a objektu, přičemž zkoumá zákonitosti perspektivy prostoru, geometrických proporcí i dynamiky světla, zvuku a pohyblivého obrazu. Od roku 1994 využívá také videoprojekce.
Vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění, kde navštěvoval ateliéry Stanislava Kolíbala a Aleše Veselého. V roce 1997 získal cenu Jindřicha Chalupeckého. V období 2005 až 2015 vedl Ateliér intermediální tvorby na AVU.
V současné době stojí v centru jeho zájmu tvorba alternativních příbytků, určených k přemýšlení a individuální izolaci. Architektonicky čisté – minimální prostory jsou prezentovány v přírodním i ryze městském prostředí.
Jeho práce byla k vidění např. na rozsáhlé výstavě VOID v Pražské Galerii Rudolfinum v roce 2022, znám je i spoluprací s hudebníkem Brianem Enem na projektu NAVE v roce 2023 vystaveném tamtéž. Jeho kinetický multimediální objekt Vista Mars je permanentně umístěn v areálu karlínské Rustonky a byl prezentován v roce 2023 na Signal Festivalu v rámci projektu Satelity.
Co naopak prázdno. Máte ho rád?
Prázdno s tvorbou souvisí. Je to výchozí bod, čistý papír. Když si potřebuji odpočinout, pomůže mi místo, kde je co nejméně věcí.
V prázdnu se ocitnu i ve chvíli, když chci začít něco nového, ale nejde to. Je ale důležité v něm zůstat, vydržet to, vytrvat. Jedině tak se pohnete z místa a vzniknou nové věci.
K prostoru patří veličina čas. Jak ji vnímáte?
Čím přibývá roků, tím více si uvědomuji, jak je cenný. Čas a náš pohyb v něm nelze zvrátit, je to absolutní veličina, přesahuje nás. Je nám daný a měli bychom ho využít co nejlépe.
Jak vnímáte technologie? Přiznám se, že se jich trochu děsím. Vy ne?
Aby naše civilizace přežila, nemůže se od technologického pokroku odvrátit. Co umíme, musíme využít ohleduplně ve svůj prospěch. Pokud chceme, aby všichni na světě žili obstojný život bez hladu a nemocí, a v nějakém snesitelné společenském uspořádání, tak to jinak nejde, je nás prostě moc, a ještě nějaký čas světová populace poroste.
Obávám se spíše rozdílnosti civilizačních úrovní. Starověký Řím převálcovaly méně komplexní kultury a trvalo tisíc let, než jsme navázali na jeho rozvinutost, tento scénář se může opakovat.
Capriccio v historické malbě představovalo žánr krajinomaleb s uměle dotvářenými prvky drobných staveb.
Může. Ale příroda si stejně „jede“ svoje…
Ano, přesně tak. Jsme jí šumák. Pro mě je zajímavé, že příroda pracuje v obrovském nadpočtu, nadbytku. Proto máme tolik hvězd a lidských životů.
Jen někdo má ale talent, jen někdo je vědec, který posune svět, ukáže jinou cestu, zhmotní myšlenku.
Vraťme se do města. Veřejný prostor a umění. Za mě krásné spojení.
Umění ve veřejném prostoru má velkou sílu a potenciál. Zvlášť, když do něho lze fyzicky vstoupit, prozkoumat ho. To mám jako umělec monumentálních soch samozřejmě rád.
Hraji si s drobnou architekturou, dělám objekty, do nichž lze vstoupit, osahat si je, posedět v nich. To mě baví.
Sochařka Alexandra Koláčková: Hledáme balanc mezi historickou zkušeností a požadavky moderní doby
