Článek
V oddílech obrazně nazvaných Kde domov můj, By náš jazyk neshnil v hrobě, Labyrint světa či Proč bychom se nebavili nabízí svěží překlad Zory Obstové jeho úvahy nad světem, politické soudy, hlavně ale fejetony čerpající ze situací, které lze označit jako hraniční. Eco dokazuje smysl pro humor, nadsázku i bystrý úsudek.
V příspěvku Exil, Rushdie a globální vesnice připomíná, že se vyhnancům žilo poměrně lépe teprve ve 20. století.
Zlom nastal s kauzou Rushdieho
Vše podle něj skončilo kauzou Rushdieho. Vzhledem ke schopnosti masmédií rozhlásit po celé zeměkouli rozsudek smrti, tak není na světě už pro exil bezpečné místo. „To, co bylo původně vtip: Zastavte svět, chci vystoupit, se dnes proměnilo v zoufalou výzvu, která nikdy nebude vyslyšena. Je to přesně to, čemu McLuhan říká globální vesnice,“ říká Eco.
Vše podle něj skončilo kauzou Rushdieho. Vzhledem ke schopnosti masmédií rozhlásit po celé zeměkouli rozsudek smrti, tak není na světě už pro exil bezpečné místo. „To, co bylo původně vtip: Zastavte svět, chci vystoupit, se dnes proměnilo v zoufalou výzvu, která nikdy nebude vyslyšena. Je to přesně to, čemu McLuhan říká globální vesnice,“ říká Eco.
Vůbec ho inspirují „hrany“ lidského života. Vyjadřuje se třeba k problému „politické korektnosti“. Přítel, profesor na americké univerzitě, mu vyprávěl, že o přestávkách chodí kouřit se studenty ven. „Ostatně i já dělám totéž,“ přiznává se. „Bavím se se studenty, kteří mají stejný zavrženíhodný zvyk (který, aby bylo jasno, neschvaluji, ale tak už to na světě chodí).“ Na kolegu si u děkana stěžovalo několik studentů, že když si venku povídá s kuřáky, „navazuje s nimi privilegovaný vztah“, a porušuje tím pravidla jistých rovných podmínek. „Je nasnadě, že podobná starost o respektování všech může vést k nebezpečné nesnášenlivosti vůči komukoli,“ uzavírá jasně Eco.
Obávat by se měli jen ti, kdo knihy nečtou nikdy
Absurdnost světa ho provokuje. Kolik knih jste četl? ptají se ho lidé často. Anketa na knižním veletrhu v Turíně se kdysi zaměřila na to, kdo ze slavných něco nikdy nepřečetl. Lidé se přiznávali, že neznají díla Aristotela, Prousta, Virginie Woolfové, nečetli Dona Quijota. Je to hanba? Při pročítání jednoho Slovníku literárních děl zjistil Eco, že je v něm 16 350 děl! Čtyři dny na každou knihu by vyžadovaly 180 let! „Můžeme být vzdělaní, i když jsme přečetli deset jako sto knih. Obávat by se měli jen ti, kdo knihy nečtou nikdy,“ říká.
Absurdnost světa ho provokuje. Kolik knih jste četl? ptají se ho lidé často. Anketa na knižním veletrhu v Turíně se kdysi zaměřila na to, kdo ze slavných něco nikdy nepřečetl. Lidé se přiznávali, že neznají díla Aristotela, Prousta, Virginie Woolfové, nečetli Dona Quijota. Je to hanba? Při pročítání jednoho Slovníku literárních děl zjistil Eco, že je v něm 16 350 děl! Čtyři dny na každou knihu by vyžadovaly 180 let! „Můžeme být vzdělaní, i když jsme přečetli deset jako sto knih. Obávat by se měli jen ti, kdo knihy nečtou nikdy,“ říká.
Absurdnost světa ho provokuje. Kolik knih jste četl? ptají se ho lidé často. Anketa na knižním veletrhu v Turíně se kdysi zaměřila na to, kdo ze slavných něco nikdy nepřečetl. Lidé se přiznávali, že neznají díla Aristotela, Prousta, Virginie Woolfové, nečetli Dona Quijota. Je to hanba? Při pročítání jednoho Slovníku literárních děl zjistil Eco, že je v něm 16 350 děl! Čtyři dny na každou knihu by vyžadovaly 180 let! „Můžeme být vzdělaní, i když jsme přečetli deset jako sto knih. Obávat by se měli jen ti, kdo knihy nečtou nikdy,“ říká. Jinde si klade otázku, jak říkat sprostá slova ve společnosti. „To je ale vykastrovaný samec skotu domácího!“ mohl by pravit rozčílený člověk nebo: „Do oné vyvýšeniny na zadní straně pánve, jejímž podkladem jsou hýžďové svaly a tukový polštář, který jí propůjčuje charakteristický tvar polokoulí! Ztratil jsem peněženku!“ Přece jen je Eco také učitel, a tak s humorem komentuje cvičení paměti. Vyjmenujte všech sedm Sněhurčiných trpaslíků, říká často žertem. Je podle něj přirozené, že díky kalkulačce si nemusíme pamatovat algebraické tabulky, jenže pamatovat si je neslouží jen k počítání, ale také k procvičování mozku.
Absurdnost světa ho provokuje. Kolik knih jste četl? ptají se ho lidé často. Anketa na knižním veletrhu v Turíně se kdysi zaměřila na to, kdo ze slavných něco nikdy nepřečetl. Lidé se přiznávali, že neznají díla Aristotela, Prousta, Virginie Woolfové, nečetli Dona Quijota. Je to hanba? Při pročítání jednoho Slovníku literárních děl zjistil Eco, že je v něm 16 350 děl! Čtyři dny na každou knihu by vyžadovaly 180 let! „Můžeme být vzdělaní, i když jsme přečetli deset jako sto knih. Obávat by se měli jen ti, kdo knihy nečtou nikdy,“ říká. Jinde si klade otázku, jak říkat sprostá slova ve společnosti. „To je ale vykastrovaný samec skotu domácího!“ mohl by pravit rozčílený člověk nebo: „Do oné vyvýšeniny na zadní straně pánve, jejímž podkladem jsou hýžďové svaly a tukový polštář, který jí propůjčuje charakteristický tvar polokoulí! Ztratil jsem peněženku!“ Přece jen je Eco také učitel, a tak s humorem komentuje cvičení paměti. Vyjmenujte všech sedm Sněhurčiných trpaslíků, říká často žertem. Je podle něj přirozené, že díky kalkulačce si nemusíme pamatovat algebraické tabulky, jenže pamatovat si je neslouží jen k počítání, ale také k procvičování mozku.
S mozkem je to stejné jako s nohama, říká, je zřejmé, že díky technice nemusíme tolik chodit, ale chůze neslouží jen k našemu přesunu, prodlužuje život. „A proto je člověk, který se denně naučí pár veršů, a dělá to celý život, v osmdesáti mladší než ten, kdo spoléhá, že ty verše v případě potřeby najde na kompaktním disku,“ dodává.
Umberto Eco: Poznámky na krabičkách od sirek
Argo, přeložila Zora Obstová, 479 stran, 398 Kč