Článek
Eco, který se jako vysokoškolský profesor zabývá významem znaků, symbolů a jazyků pro komunikaci člověka, svým historickým detektivním příběhem s exkurzy do filozofie a teologie vytvořil svébytný žánr, jehož strukturu využívají od té doby další autoři. Naposledy vydal román Tajemný plamen královny Loany, vzpomínkovou prózu na třicátá a čtyřicátá léta fašistické Itálie, jejichž podoba se vybavuje archiváři, který ztratil paměť.
Je to doklad jeho úsilí v mnoha žánrech inspirovat člověka k úvahám o minulosti a o hodnotách života. Jedinečné dílo vytvořil také publikací Dějiny krásy, komplexním pohledem na vývoj vnímání krásy a jejích kritérií od prvních uměleckých děl po nejžhavější současnost. V Česku pobýval s manželkou v srpnu 1968 a potom v roce 2000, kdy převzal Ceny Vize 97.
Pro Právo se tehdy vyjádřil právě o stále otevřenějším světu, který se ale díky komunikačním prostředkům stává "menší". "Určitě to změní naši civilizaci," řekl. "Může se ale stát, že kvalita všech takto přijatých informací může být nulová - když jich dostaneš příliš mnoho, býváš ztracen. Pro nás je nejdůležitější se naučit, jak je vybírat. Ve školách bychom měli učit, jak třídit informace, to je nový fenomén. V diktaturách lidé trpěli tím, že dostávali málo informací, dnes trpíme tím, že jich máme nadbytek.
Dalším rysem je možnost osobního omezení, jste uzavřen doma a s lidmi se dorozumíváte jen prostřednictvím počítače. Může se tak vytvořit neurotická generace a možná třeba ne. Snad se podaří utéci z tohoto nebezpečí, že se člověk zblázní."