U2 hráli pod kosmickým monstrem

Profesně byla výtečná, podívaná byla náramná a zpěvák Bono Vox nezapomněl ani na svá politická hlásání.

Nepadlo však jediné slovo na obhajobu turné vůči kritice enviromentalistů, kteří členy skupiny napadli za to, že se léta angažují v ekologických aktivitách. Podle Helen Robertsové ze serveru carbonfootprint.com má jejich kolosální turné na životní prostředí takový vliv, jako by kapela cestovala na Mars a zpět raketoplánem.

Příměr to nebyl jistě náhodný, protože pódium skutečně cosi kosmického připomínalo. Bono během koncertu mluvil o kosmickém monstru, v zásadě šlo ale o čtyřnohou kovovou „chobotnici“, která se vypínala nad scénou.

Na její střeše byla věž připomínající malou vesmírnou raketu, pod ní kruhovitá ledková stěna, která povětšinou fungovala jako obří obrazovka, občas i jako mozaiková součást světelné show.

Pódium bylo v zadní části stadiónu umístěno tak, aby lidé mohli stát a sedět kolem něho. Ti za ním měli trochu smůlu a byli odkázáni jen na obraz promítaný, neboť kapela byla po většinu koncertu otočena směrem, kde bylo před pódiem podstatně více diváků.

Přesto její členové občas dozadu napochodovali a velkolepý byl v tomto ohledu závěr, kdy po skončení koncertu odcházeli zadem do zákulisí jako přátelé, kteří se vracejí z posezení u pivka v irské hospůdce.

Na začátku večera vystoupili skotsko-irští Snow Patrol. Před půldruhým rokem nahrávali v Berlíně aktuální album A Hundred Million Suns a jak řekl zpěvák a kytarista Gary Lightboy, bylo pro ně koncertní zastavení v Berlíně dojemné a symbolické.

Hráli spontánně, na albech vcelku uondané skladby dostaly živoucí koncertní lesk a na povrch se tak vydrápal melodický potenciál. Diváci dali pětici potleskem vědět o svých sympatiích. Lightboy byl v některých chvíli atmosférou až dojatý a nezapomněl podotknout, že následující show jeho irských přátel je součástí největšího turné v historii hudby.

U2 přivedl na pódium bubeník Larry Mullen Jr a nádherný večer, který místy skrápěl osvěžující deštík, zahájili písničkou Breathe z letošního alba No Line On The Horizon. Druhá v pořadí byla jeho titulní skladba a po ní přišel syrový rock’n’rollový nářez Get On Your Boots.

Teprve s pátou Beautiful Day si formace od aktuálního alba odskočila do minulosti. Následně tak činila mnohokrát, dílem proto, že největší hity napsala v 80. a 90. letech, dílem kvůli tomu, že podat starší skladby se současným zvukem a technickým vybavením bylo přitažlivé.

Irové dnes hojně používají pomocné zvukové smyčky, které ty pódiové zahustí a semknou. Umožňuje jim to ve výsledku nabídnou zvuk podobný tomu na desce. Bono Vox byl nicméně naživo méně pevný v kramflecích a v porovnání se studiovými nahrávkami postrádal jeho hlas onu neodolatelnou naléhavost. Navíc byl razantně zapuštěn do instrumentální masy.

Při Angel Of Harlem se na pódiu objevila parta mladých muzikantů, která spolu s Iry měla možnost skladbu zahrát. Mnoho českých diváků jistě čaplo za srdce, že jeden z party se při loučení představil jako Štěpán z Prahy. Že právě prožil jedny z nejkrásnějších minut života, si džentlmensky nechal pro sebe.

Zpěvák Bono Vox nezapomněl během dvě a čtvrt hodiny trvajícího večera na své politické aktivity. Vzpomněl na obyvatele v Iráku, připomněl rasismus a bídu v Africe, popřál na dálku bývalému jihoafrickému prezidentovi Nelsonu Mandelovi k jednadevadesátým narozeninám, spolu s diváky mu zapěl popěvek Happy Birthday a především podpořil barmskou bojovnici za lidská práva a nositelku Nobelovy ceny míru Aung Schan Su Ťij.

Při písničce Walk On přišli na pódium lidé, kteří měli před obličejem její podobenku. Takto v klidu připomněli odvahu i utrpení Aung Schan Su Ťij.

Finále večera neslo charakteristické znaky závěrů dobrých akcí. Z pódia putoval za diváky jeden hit za druhým (Sunday Bloody Sunday, Pride (In The Name Of Love), Where The Streets Have No Name, One, v přídavku Ultra Violet (Light My Way), With Or Without You a Moment Of Surrender), celý stadión stál na nohou a aplaudoval, věž na střeše pódia vysílala laserové paprsky do nebe a deštík ustal, aby nezkazil poslední krásné chvíle s irskou čtveřicí.

U2 nesměli zklamat, což splnili. Zvuk, výkony jednotlivců i technické zabezpečení – to všechno bylo takřka dokonalé. Jestliže Bono v jednu chvíli s nadhledem mávl rukou nad opakováním refrénu, berme to jako projev jeho dobrého odhadu i faktu, že přes svou uměleckou i společenskou výlučnost zůstal fajn chlapíkem, jemuž nejsou vlastní jen teatrální gesta.